Ochránit staré a nemocné nebo se pokusit o promoření populace a upřednostnit ekonomiku? Kvůli epidemii koronaviru se otevřelo mimo jiné téma toho, jakou hodnotu má lidský život. Senioři nejsou homogenní skupina, větší reklamu pro téma stárnutí bychom nevymysleli, říká v rozhovoru pro iDNES socioložka Lucie Vidovićová, která se zabývá takzvaným ageismem.
|
Lucie Vidovičová (muni.cz) |
V rozhovoru zazní také tyto otázky a odpovědi:
Změnila epidemie to, jak vnímáme staré lidi?
Nemůžeme nikdy o seniorech a seniorkách mluvit v jednotném čísle, je to extrémně heterogenní skupina, která se dělí podle nejrůznějších znaků – pohlaví, vzdělání, socioekonomický status, rurální, urbánní stárnutí, to jsou všechno velmi odlišné kategorie, s odlišnými zkušenostmi, možnostmi, příležitostmi i ohroženími.
Takže epidemie dopadla na různé skupiny důchodců různě, my je ale vnímáme jako celek.
Ano. A přitom ani v epidemii nelze mluvit o něčem jednolitém, pohled veřejnosti se postupně mění, i každá vlna má svá témata a svoji rétoriku. Na jaře se mluvilo o ochranně nejzranitelnějších skupin. Sociální služby však byly poslední, které dostávaly ochranné prostředky, cíleně se pro ně dlouhou dobu nedělalo nic.
Místo toho se šlo po rizikových jedincích, což se rovnalo lidé 65 let plus. Dnes už víme, že věk sám není riziko. Teď se navíc otevřeně mluví o tom, že chráníme zdravotnický systém a jako jeden z hlavních indikátorů sledujeme obsazenost nemocnic.
S tím vším se měnila i symbolická pozice seniorů. Senioři byli prezentováni jako chudáci, na které je namířena střelná zbraň, a je potřeba udělat něco, aby na ně nevystřelila, protože sami neumí uhnout.
Ochrana jakoby nesvéprávných seniorů bylo téma číslo jedna.
Na druhou stranu, větší reklamu pro téma stárnutí jsme si jako sociální gerontologové asi nemohli ani představit.
1 komentářů:
Průmyslovou revolucí a naprostým egoismem a pýchou z výdobytků "vývoje" jsme dávno zpřetrhali vazby se zkušenější generací. Ke zpřetrhání vazeb k rodičům tedy Covid ani nepotřebujeme.
Naše výchova k úctě a minimální pokoře ke starým, jakoby neexistovala. Ne u všech, vsadím se ale, že mnohým starším mluvím z duše.
Zkušenosti se mění na "triky", dovednosti se studují na internetu nebo mezi kamarádkami. Babi s dědou jsou archiv, co s ním?
Okomentovat