Jdu procházkou po našem sídlišti. Děti z družiny blízké základky pod dohleden vychovatelky dovádějí na kopečku s převýšením dva metry obšťastněném popraškem sněhu. I koroně se zželelo dětí a ony mohou aspoň chvíli sjíždět tak zvaně na čemkoliv z kopce dolů. Paní vychovatelka však volá: „Z kopce neběhej“!
 |
| Renata Veselá (archiv autorky) |
Nebudu rozporovat, že ten pokyn má své opodstatnění. Paní přece má za drobotinu zodpovědnost. Avšak drobotina se zodpovědnosti za sebe pod tímto dozorem moc neučí. Mihne mi hlavou vzpomínka, kdy jsem jako učitelka v družině suplovala. Děti si tehdy zalezly do křoví – zjevně tu měly „bunkr“. I přitočila se ke mně jiná „vychoška“, že tam nesmějí, protože je nevidím. Musela jsme je vyzvat, aby se pohybovaly pouze tak, abych na ně viděla. Bylo zjevné, že toto ony dobře vědí, a že mě jen zkoušely. Jak ráda bych je nechala v úkrytu. Moc dobře si pamatuji ten náš dětský pud tajemného schovávání, stavění domečků a jiných pelíšků…Byl to pro mě tehdy další korálek mého náhrdelníku „Ztráta smyslu práce ve školství“.
Naše děti jsou permanentně pod dohledem dospělého. Než pošlete své dítě samostatně třeba do obchodu něco nakoupit, je proškoleno v oblasti bezpečné komunikace s lidmi, musí mít u sebe mobil a taky aspoň deset let. Je fakt, že třeba do supermarketu bych tuto věkovou hranici určitě zvýšila na dvojnásobek.
Možná namítnete: „A co má být. Já jsem též pod dohledem. Šéfa, kamer v metru, sousedky, která se nudí… No jo, jenže my už jaksi MÁME odpovědnost – sami za sebe. Už to umíme.
I když jak kdo, že ano. Ale děti téměř nikdy nevystoupí z komfortu totálního bezpečí, které jim zaručuje naše přítomnost nebo jejich přítomnost v instituci. Nemají žádnou zkušenost s prožitkem možného rizika. Rizika úrazu, nezdaru, dezorientace…
Možná už ani nevědí, že by tuto svobodu chtěly. Že radost ze zvládnutí tohoto diskomfortu, když jej prožijí ony samy bez pomoci a dozoru je daleko slastnější (a budující), než chvála paní učitelky, která s dopomocí v podstatě přenese dítě přes švédskou bednu například. Jak z toho ven? Ano, je kolem nás víc nebezpečí. Ale je to tak opravdu? I v minulosti žil na obci obecní blázen… A děcka byla vychovaná, věděla, že se mu mají vyhnout, nebo s ním aspoň nezůstávat o samotě. Taky věděla, že se do elektrické zásuvky nestrkají hřebíky. To v současnosti , když chcete zapojit zástrčku do zásuvky, tak si musíte zasakrovat, proč to jde tak těžko! Jde to těžko proto, že těžší je vychovat dítě, že se něco prostě nedělá. Proto to máme stále těžší my ostatní. Najít v manuálu pokyny jak se spotřebič používá je také stále zapeklitější – brodíte se samými informacemi, co se nesmí a jaké nebezpečí z toho plyne
Víte jak výchova špuntů probíhá u amazonských indiánů? Když malé dítě popadne touha individuálního objevování světa – je hlídáno starší dívenkou tak, že o tom ono samotné neví. Tato by určitě zasáhla, kdyby se dělo něco opravdu závažného. Jak prosté. Omladina je zaměstnána a malé dítě se přirozeně rozvíjí. Paralela u nás? Co takhle vyzvat deváťáky ku pomoci s dozorem na chodbách? Dozorující učitel by samozřejmě byl na dosah v kabinetě s otevřenými dveřmi, s režimem by byli rodiče seznámeni a byl by zakotven v řádu školy, aby bylo současné právní hydře uděláno dobře. Možná namítnete, že je to známý princip peer programů. Popravdě za pětatřicet let ve školství jsme zažila jeden. Kolega tehdy připravil se staršími žáky „odstrašující“ aktivity proti kouření pro mé čtvrťáky. Jiné jsem samozřejmě sama dělala, ale jen tak „na koleni“, jak konečně máme v českém školství ve zvyku.
Zpět k indiánům. Teď už jen spekulativně. Jsem přesvědčena, že moc nemění způsoby výchovy dětí. Nemění způsoby žití – snad ne moc. Přece jen i tam naše „civilizace“ dorazila. Nicméně názory starších, tedy provázanost s generací předků a úcta k nim je tam doufám stále živá. On ten příběh s malým capartem, který jsem popsala se taky udál tak před třiceti lety. Stejně mi ale vrtá hlavou, že s rozvojem vědy neumíme my anglosaští predátoři lidstva najít tu optimální rovnováhu mezi omezováním svobody a zdravým rozvojem sebepojetí, sebevědomí a zodpovědnosti človíčka. Nebo je to opravdu i tak, že potřebujeme spíš MY vybudovat své ego na bázi ochraňování slabšího? Ale to by byl zase jiný příběh. Možná inkluzivní…
No, nezměníme to. Starost o slabší je chvályhodná ale je vždy opravdu pro ty slabší prospěšná? Takže, běžet z kopce nemusíme, stačí, že to běží samo.
15 komentářů:
Ono i do ČR dorazila tzv. korektnost. A když takové dítě spadne při běhu z kopce, tak ho nejen kolínko, ale i hlavička bude bolet. A to k vám do školy potom přispěchá rodič, právník, pojišťovák, PČR. Pobyt u soudu "kvůli zanedbání dohledu" obvykle končí finančním odškodněním. Mnohdy to jde do milionů, desítek milionů podle závažnosti poranění. A nedej Bůh smrti. Ty peníze jsou vymáhány po příslušném pedagogovi, škole , zřizovateli. Máte pravdu - je to systémové. Před 100 lety to byla chyba žáka, když upadl. Dnes za to může pedagogický dohled. Doba se radikálně změnila. Proto se nepouštím do "žádných větších akcí".
Z kopce neběhej, na stromy nelez, nožů, seker ani motorovky se nedotýkej, do lesa sám nechoď, s cizíma nemluv, neper se, neprskej, hačni na prdelku, tady máš tabletku a tabletek, hezky si hrej....
Pak koupili polohovací postel a hocha zacévkovali.
...a plno psychologů a jiných -logů a -trů si na něm udělalo byznys:-)
"Teď už se ale opravdu žerty stranou! Už mě to namouduši žádná legrace!"
Ve Vyškově se ztratily čtyři čepice. Tři vlněné
pletené a jedna plátěná se štítkem. Chlapci, chlapci.
Tak, a teď si to spravte!
Zasmála jsme se. Děkuji!
Renata Veselá
PS:ať žije Atapana!!
Co jiného nám zbývá než se zoufale smát.
P.S. Atapana - Pohřeb se koná ještě za života. A to sedí i na české školství.
Renata Veselá, odbornice na amazonské divochy, jde dělat z deváťáků bachaře. V armádě se tomu říká "mazácká vojna"
Soud má vždy pravdu. Počínaje tím okresním a konče nejvyšším, potažmo ústavním.
Ať učitel udělá co udělá, tak je to podle kontrolního orgánu špatně (něco jako politická opozice).
To je jedno z mála pozitiv kovidu. Děti mohou zůstat doma samy, když jsou rodiče v práci. A pokud by se něco stalo, je možné, že rodiče nezavřou.
Což před několika lety by bylo něco oficiálně nemyslitelného. Nezletilé dítě bez dospělého, který je za ně zodpovědný.
Právní paranoia na vrcholu.
Dnes porušují nařízení i exprezidenti i občané a policie se bojí zasáhnout.
Třeba kovid způsobí, že přestaneme řešit prkotiny.
Pane Čapku, obávám se, že příliš vytahujete stigma minulosti. Rozdíl je pomoc učiteli než možnost zasahovat. Dřív přece také starší děti hlídaly ty mladší...záleží hodně na osobním a profesionálním přístupu.
Nebo se Vám líbí, že jak prvňák, tak deváťák má ZCELA IDENTICKÁ PRÁVA A POVINNOSTI? Ty děti necítí žádnou možnost nějakého "služebního postupu" během devíti let. A to si myslím, že není dobře.
Tu ironii v mém oslovení jsme si záměrně nerozklíčovala.
Jinak by mě třeba i zajímalo, jak vidíte hodnotu(výsledky) práce všemožných psychologů, když stav psychiky naší mládeže vypovídá o zvyšující se míře sebevražednosti. Kde jsou plody práce všemožných koučů, psychologů a moderních přístupů k edukaci?
Staré učitelky, které zachytí mnohé v první ,linii citlivě a na bázi osobní linky k dítěti jsou ostrakizovány pro zastaralost metod... nemluvě o tom,že tato práce není vůbec vidět natož, aby byla patřičně oceněna. Když však do školy vpadnou mladí ověnčení tituly zejména ze zóny zemí mluvících německy, tak se každý posadí na zadek - o penězích ani nemluvě.
Dobrý den, nevidím na tom nic špatného, že učitel děti napomene. Běhat ze zasněženého kopečku mohou děti i s rodiči, kteří jsou zodpovědni jen za svoje děti a nemají na starost např. dalších 25. Aspoň já to tak s dětmi dělám. Pokud by učitel takto usměrnil moje děti, tak budu jenom ráda. Aspoň si neublíží a na sněhu si užiji s nimi, nebo pustím starší si "zablbnout" se svými kamarády. To, že děti musí poslouchat nevidím jako nevýhodu a to, že si uvědomí touto upomínkou, že jim hrozí nebezpečí je také dobře.
Okomentovat