Karel Lippmann: Tragično a smrt Juliana Sorela (Článek věnuji pánům Jiřímu Týřovi a Josefu Soukalovi)

Julian Sorel je hlavní postavou Stendhalova románu Červená a černá (1830). Podnětem k jeho napsání byl příběh Antoine Bertheta, popraveného v r. 1828. Téma vychází ze symboliky dvou barev: červená je symbolem touhy po plném životě, černá pak zastupuje zmrtvělou nehybnost měšťácké společnosti. 

Karel Lippmann (archiv autora)

Julien Sorel, syn venkovského dřevaře, touží být v životě úspěšný. Protože po Napoleonově pádu již nemůže udělat kariéru vojenskou, rozhodne se pro kariéru kněžskou. Své skutečné city a názory tají, dělá především to, co mu může přinést prospěch. Ctižádost nedokáže potlačit ani v milostných vztazích: zamiluje se nejprve do Paní de Rénal, starostovy ženy, když pak pronikne do vysoké společnosti, svede Matyldu, dceru markýze de la Mole. Paní de Rénal zhatí Julienovy cíle udavačským dopisem a on se jí pokusí zavraždit. Je souzen porotci, kteří jsou v jeho prospěch podplaceni, milost však s opovržením odmítá a končí na popravišti. 

Je osud Juliana Sorela tragický? Tragično je kategorie estetiky a filozofie, vyjadřující určitý základní konflikt v nitru člověka a jeho jednání. Projevuje se jako neřešitelný kontrast mezi ideálem a skutečností, jako konflikt dějinných sil apod. Literárně bylo ztvárněno už řeckou tragédií. Německý filosof K. Jaspers byl přesvědčen, že ocitne-li se člověk v mezních situacích, dotkne se k transcendentna a jeho osud nabývá tragického charakteru. Tragedii tak odlišuje od nehody či neštěstí. Někteří filosofové (např. Schopenhauer, Nietzsche) považovali tragično za podstatu bytí. 

Ocitl se Julian Sorel, a když ano, tak v jakém smyslu, v mezní situaci? Byl příběh jeho života určen jen jeho výše uvedenými vlastnostmi, nebo tyto vlastnosti zapadaly i do historického kontextu, do kterého byl vržen? Titul románu svědčí o tom druhém. Čím se tedy tento kontext vyznačoval? 

Příběh se odehrává nedlouho před vypuknutím červencové revoluce ve Francii. Julien pocházel z nemajetné rodiny a toužil proniknout do vyšších společenský vrstev. V mládí byl ovšem ovlivněn myšlenkami Velké francouzské revoluce a filosofií J. J. Rousseaua. Doba, ve které žil, je v historii označována jako romantismus. Jeho typickým znakem je kontrast mezi ideálem a skutečností, člověk romantický s tedy snadno dostává do mezních situací, které končí nezřídka tragicky, někdy až heroickou smrtí. Velké ideály nabídlo člověku osvícenství: vzpouru proti autoritám, obrácenou proti feudální moci a inspirovanou anglickou přírodovědou (I. Newton) a filozofií (J. Locke) i karteziánskou tradicí; zásady morálky, náboženství i etiky, které byly v souladu s neměnným lidským rozumem, přičemž podmínkou jejich uskutečnění bylo "osvícení" širokých vrstev lidu; důraz na přirozenou výchovu a pedagogiku; skoncování s nerozumným konáním lidstva a tím zaručený pokrok, jenž vyžaduje také návrat k přírodě, neboť ta člověka obdařila rozumem, je dobrá, a proto „od přírody“ je dobrý také člověk, naopak špatnost je plozena společností (viz Rousseau); soulad mezi náboženstvím a „přirozeným lidským rozumem“, tedy náboženství bez dogmat (Voltaire - „Bůh stvořil člověka k obrazu svému a člověk mu to dokonale oplatil.“); lidská práva založená na principu nedotknutelnosti jedince a určená všem. 

Uvedené ideály se záhy dostaly do střetu s realitou. Romantický hrdina by je rád uskutečnil, dostává se ale do rozporu se společností, ve své snaze se cítí osamělý. Touží tak po výjimečnosti duchovní (ale i světské), výjimečnost je pro něho na tomto světě nejblíže nesmrtelnosti. Má sklon být sentimentální, protože smrti výjimečných lidí je na tomto světě nejvíce škoda. Výjimečnost, mnohdy lhostejno v čem, je také nejblíže věčnému mládí, je krásná, vítězí nad zlem, dokáže zbavit pocitu viny. Pro vlastní výjimečnost je hodno i zemřít. Dobrovolná smrt je skutkem nejvýjimečnějším, je heroická, je vítězem nad banalitou pozemského života. 

Přečtěme si, co předcházelo smrti Juliana Sorela u soudního přelíčení:

"Páni porotci, 

přání, abych neupadl v opovržení, jemuž, jak jsem se domníval, bych mohl vzdorovat i v okamžiku smrti, mě nutí, abych se ujal slova. Pánové, nemám čest náležeti k vaší společenské třídě, vidíte ve mně selského synka, který se vzbouřil proti nepřízni osudu. 

Nežádám o milost," pokračoval Julián pevnějším hlasem. "Nedělám si naděje. Čeká mne smrt. Bude spravedlivá. Ukládal jsem o život ženy, která je hodna vší úcty, vší vážnosti. Paní de Rénal mi byla takřka matkou. Můj zločin je ohavný a spáchal jsem jej po předchozím uvážení. Zasluhuji tedy smrt, páni porotci. Ale i kdybych byl méně vinen, vidím zde lidi, kteří nebudou dbát na to, že by s mým mládím mohli mít slitování. Budou ve mně chtít potrestat a navždy zastrašit ty mladé lidi, kteří se narodili v nižší společenské vrstvě, a třebaže sklíčeni chudobou, byli tak šťastni, že si mohli osvojit dobré vychování, a nyní jsou tak smělí, že se odvažují do kruhů, jež boháči samolibě nazývají dobrou společností. 

To je můj zločin, pánové, a bude potrestán tím přísněji, že nejsem souzen sobě rovnými. Nevidím na lavicích porotců ani jednoho zbohatlého sedláka, nýbrž jenom rozhorlené měšťáky..." 

Dvacet minut mluvil Julián takovým tónem. Řekl všechno, co měl na srdci. Státní návladní, který se ucházel o přízeň šlechty, poskakoval na křesle. Přes abstraktní sloh, jehož Julián úmyslně používal, všechny ženy plakaly. I paní Dervillová měla na očích šátek. Ke konci řeči se Julián vrátil k tvrzení, že zločin spáchal po předchozím uvážení, a znovu se zmínil o své lítosti, o úctě a o nevýslovném chlapeckém zbožňování, jež ve šťastnějších dobách cítil pro paní de Rénal... Paní Dervillová vykřikla a omdlela. 

Odbíjela jedna hodina, když porotci odcházeli do svého pokoje. Ani jedna žena neopustila své místo. Někteří muži měli v očích slzy. Zprvu se velmi živě hovořilo. Ale ponenáhlu, když se rozhodnutí poroty stále protahovalo, počala všeobecná únava vnášet do shromáždění klid. V síni se rozhostilo slavnostní ticho. Byl to slavnostní okamžik; světla dohořívala. Julián byl velmi unaven; slyšel jen, jak se kolem něho debatuje, je-li dlouhé trvání porady dobrým či špatným znamením. Ke své radosti viděl, že jsou mu všichni nakloněni. Porota se nevracela, ale ani jediná žena neopustila síň.“ 

Je tedy smrt Juliana Sorela v pravém slova smyslu tragická? Byl jen vrozeným pokrytcem? Nenabízí se čtenáři i jiný, mnohem obecnější pohled? Třeba tento: Skutečný, v praxi se projevující pozemský život je zcela jiný než krásné, vznešené ideály, v případě hrdiny románu nabízené osvícenstvím. Ty se s realitou dostávají do tvrdého střetu, v němž prohrávají. Proč? Protože člověk nedbá mezí svých reálných možností. Musí skutečnost přizpůsobovat svým představám, musí jim přizpůsobovat i sebe. Nemůže se ale jejich dokonalosti vyrovnat. Žije ve světě klamu, protože klame především sám sebe. Julian Sorel jistě nebyl „od přírody“ vzorem „vzorným“ mladíkem. Podléhal ale také společností uznávaným romantickým svodům. Je tedy jeho smrt heroická, nebo spíše zbytečná? Zde je zapotřebí si povšimnout i toho, jak je tento úryvek vyprávěn. Romanticky?