Vyhýbám se v online čase výkladu nové látky, nezvu děti do kina, říká oceněná učitelka

Štěpánka Baierlová učí matematiku a informatiku na základní škole v Sušici. Letos získala druhé místo v soutěži o nejlepší učitele Global Teacher Prize. Porota mimo jiné ocenila, že vede pro své kolegy webináře o tom, jak dobře učit na dálku. Pedagogové se podle ní za poslední měsíce v tomto ohledu hodně posunuli. „Zatímco na jaře se zajímali hlavně o to, jak fungují jednotlivé nástroje a aplikace, na podzim už častěji řešili, jak je smysluplně vyžívat ve výuce,“ říká Štěpánka Baierlová v rozhovoru pro Lidové noviny. Po podzimní vlně distanční výuky podle ní zůstalo největší otázkou, jak po delší dobu na dálku motivovat pasivnější studenty. 

Štěpánka Baierlová (bumeeting.cz)

V rozhovoru zazní také tyto otázky a odpovědi:

Hodně se diskutuje o tom, nakolik je vlastně distanční výuka efektivní. Jestli to nebyl jen ztracený čas. Jak se to zdálo vám? 

Efektivita distanční výuky je sice nižší než když jsme spolu ve škole, ale ztracený čas to určitě nebyl. Děti se učily novým věcem, jako je organizace času, plánování, více přebíraly odpovědnost za své vzdělání, to se jim do budoucna určitě bude hodit. Nejefektivnější se mi jevila skupinová práce – možná, že když jsou děti jen spolu, mají menší ostych se doptat, nebo si to mezi sebou dokáží lépe vysvětlit. Celkově mi připadalo, že se při synchronní hodině děje všechno tak zhruba poloviční rychlostí. Někomu položíte otázku a – než si zapne mikrofon, než se napíší odpovědi do chatu… Také je velmi obtížné mít na obrazovce ‚pod kontrolou‘ všechny děti. Ve třídě se rozhlédnu a vidím, jestli někdo usíná nebo se ztratil a potřebuje pomoci. Máme velké třídy o třiceti dětech, už na jaře se mi osvědčilo dělit je na synchronní výuku na poloviny. Mohli jsme pak pracovat cíleněji a více diferencovat výuku i třeba podle toho, kdo se připravuje na přijímací zkoušky. To vidím jako jednu z mála výhod učení na dálku. 

Jak jste ten rychleji ubíhající čas řešila? 

Nejvíc času jsem ušetřila tím, že jsem během společných hodin nevykládala novou látku. U toho trochu vzniká efekt kina – kamarádi a kamarádky mi vypráví, že vejdou do pokoje svého dítěte a vidí, že paní učitelka mluví a dítě hraje hry, chatuje s kamarády nebo si dokonce kope s míčem. Já se jim vlastně ani nedivím, sedět několik hodin u počítače je náročné. Takže já jsem si řekla: žádné kino nebude a novou látku vysvětluju pomocí videí. Připadá mi škoda ztratit čas online hodiny výkladem a nechat žáky samotné ve chvíli, kdy třeba zjistí, že tomu nerozumí. Má to tu výhodu, že kdo něčemu nerozumí, může si video pustit dvakrát, třikrát a na hodině se doptat. Problém nastává, když se na video někdo vůbec nepodívá. Ale s tím se nedá nic dělat. Během distanční výuky se odpovědnost za vlastní vzdělávání přenáší více na děti a já si myslím, že je to správně. 

Už dlouhá léta se mluví o revizi Rámcových vzdělávacích programů a o tom, že by se měl zredukovat objem toho, co se ve školách učí. Co s tím podle vás udělá zkušenost z distanční výuky? 

Doufám, že pomůže. Když se dřív řeklo, že by se mělo něco vypustit, nebyla možná žádná shoda. Všechno se zdálo být stejné důležité. Možná si teď opravdu uvědomíme, že to jde a taky, že je to potřeba. První vlaštovku vidím v tom, že mi hodně kolegů říkalo, že během distanční výuky opustilo učebnice. Myslím, že učebnice někdy nás učitele příliš svazují. Máme pak potřebu probrat všechno, co v nich je. Já je nepoužívám už pár let, skládám pro děti různé úkoly tak, aby mi to dávalo smysl a obtížnost probíraného učiva gradovala. 

Celý rozhovor naleznete zde