„Zdá se, že hraní dětem nikdo neupírá. Část rodičů bere hru dětí jako čas, kdy je od nich pokoj, část rodičů by ráda, aby si děti hrály „pořádně“, což znamená, aby hra nějak přispívala k rozvoji jejich rozumových schopností. Jinak je hra v jejich očích ztráta času. Část rodičů je dokonce ochotna si s dětmi hrát. Aktivně jim hru navrhují, řídí ji tak, aby hra děti někam vedla, něco je učila. Příruček pro takové hry se najde dost. Kniha Svobodná hra (SmartPress, 2020) manželů Justiny a Petra Danišových je o úplně jiné hře. Je o svobodném, spontánním a nestrukturovaném hraní dětí a je zatím v české naučně populární literatuře jediná svého druhu,“ píše Jana Nováčková na svém blogu.
 |
| Jana Nováčková (respektovani.com) |
Je to kniha, která otevírá oči, protože ty nejroztodivnější hry, které si děti dovedou vymyslet samy od sebe, začne čtenář vidět v těch nejzákladnějších souvislostech: že svobodná hra má pro zdravý vývoj dítěte – fyzický, emoční, sociální i rozumový - klíčový význam. A jak čte dál a dál, začne mít nepříjemný pocit, že jsme možná dětem nechtěně ubližovali, když jsme jim místo dostatečného času a prostoru pro svobodnou hru stále prodlužovali čas, který musí trávit zavřené ve škole, když jsme je v dobré víře přihlašovali do kroužků, když jsme jim domlouvali, aby se „jen“ nehrály, ale dělaly něco užitečného.
Pokud strukturovaný čas řízený dospělými v životě dětí převažuje, není divu, že řada z nich si pak s eventuálním volným časem neumí poradit. Bez programu dospělých a zábavy z obrazovek neví, co mají dělat.
Naše děti - podobně jako už předtím děti v rozvinutých zemích na západ od nás – za poslední čtvrtstoletí přicházejí nejen o čas na svobodné hraní, ale také o prostor, kde by si mohly svobodně hrát ve věkově smíšených skupinách (ty mají pro vývoj dětí velký význam). Venkovní prostory jsou omezovány houstnoucí dopravou a také strachem rodičů pouštět děti samotné ven…
Co udělat pro návrat svobodné hry?
Napravovat cokoliv je vždy náročnější, zdlouhavější, nákladnější než investice do prevence. Kniha Svobodná hra ukazuje, co bychom mohli dělat, aby svobodná hra byla dětem dostupná časově i prostorově. Zřizování „dobrodružných hřišť“, vytvoření profese herních průvodců je ta nejlehčí část úkolu. Mnohem náročnější bude změna myšlení, které adoruje výsledky PISA, žádá více a více školní docházky, vymýšlí další a další aktivity řízené dospělými s přesvědčením, že to je cesta, jak učinit děti „konkurence schopnými“ (nikoliv šťastnými, o to přece ani moc nejde) v jejich dospělém životě.
Celý text naleznete zde
2 komentářů:
No, já nevím, zda by dnešní děti ještě stály o svobodnou hru. Dnes jim stačí ke štěstí co nejchytřejší mobil.
To jsem si uvědomila u vánočního stromečku a dárečků pod ním pro vnoučka, kterého ty dárky v podobě nějakých her, hraček a hlavolamů vůbec nezaujaly, protože ho celou dobu setkání s prarodiči zaměstnával pouze jeho mobil.
Paní BP,
na tento problém již řadu let mnozí upozorňují. Existuje i velmi přínosná kniha s názvem Digitální demence, která se dočkala pokračování.
Chytrý mobil je dobrý sluha, ale zlý pán. Jinými slovy napsáno, řešení není v zákazu chytrých mobilů, ale v cílené výchově k tomu, jak takový mobil využívat efektivně.
Další věcí je, že děti se učí především napodobováním. A co nyní okolo sebe vidí? Bohužel je pravdou, že jsem již zaznamenal i učitele, kteří neváhají být on-line i při dozoru, někteří i ve výuce.
Okomentovat