Učitelé češtiny si stěžují, že během posledních dvou dekád schopnost a chuť číst u jejich svěřenců upadla jako nikdy předtím, takže se musí přepisovat čítanky, aby žáci zvládli se ukázkami prokousat. A přestože to zní trochu jako povědomé mezigenerační naříkání nad ohroženým vývojem mládeže, možná je tentokrát v sázce něco důležitějšího. Řada vědců se domnívá, že právě dovednost porozumět složitějším textům v lidském mozku formuje systémy, na nichž spočívají novodobé úspěchy lidstva... Reportáž přináší týdeník Respekt.
 |
| Maryanne Wolf (youtube.com) |
Americká psycholožka a neurovědkyně Maryanne Wolf napsala před dvěma lety knihu Reader, Come Home, která letos na jaře vyšla v českém překladu v nakladatelství Host jako Čtenáři, vrať se. „Čtecí dráha našeho mozku je formovaná vlivy prostředí a v současné době zahlcené informacemi se zkrátka nevyhnutelně mění,“ vysvětluje vědkyně.
Co to přesně znamená? Čtení podle vědeckých zjištění nepatří do základní biologické výbavy organismu člověka, vyvinulo se zhruba před pěti tisíci lety… I po pěti miléniích ovšem stále platí, že každý nově narozený exemplář druhu homo sapiens si svou „čtecí dráhu“ musí vybudovat znovu. Schopnost louskat písmena se (zatím) nestihla evolucí dostat do základního hardwaru mozku. „Dovednost čtení se může velmi jednoduše nevyvinout, proměnit či ztratit,“ vysvětluje profesorka Wolf.
A v současnosti se s ní vlivem digitálních technologií opravdu něco děje. Vědci zkoumající v experimentech obvyklé způsoby čtení pomocí přístrojů sledujících pohyby očí zjišťují, že čím dál obvyklejší praxí se stává způsob konzumace textu, jemuž se někdy přezdívá skimming neboli „slízávání smetany“. Vypadá to tak, že oči čtenáře nepostupují po řádcích zleva doprava jako za starých časů, ale přečtou jen začátek textu, zbytek pak letmo pročesávají… Tohle lízání smetany je typické zejména pro čtení z obrazovek elektronických zařízení, a přestože digitální čtenář má na konci pocit, že ví, o čem text pojednával, solidní měření to tak úplně nepotvrzují… Elektroničtí čtenáři stejnému textu hůře rozumějí, zapomínají detaily a obtížněji si vybavují jeho chronologii či děj.
Podstatná otázka ovšem zní, co z takového trendu vlastně vyplývá pro budoucnost. Pokud bude dospívající generace považovat díla klasiků posledních dvou staletí za čtenářsky nestravitelná tak jako většina jejich rodičů spisy Danta nebo Komenského, znamená to pro jejich vývoj něco vážného? Maryanne Wolf se domnívá, že ano. „Jejich mozek se vyvine jiným způsobem,“ tvrdí advokátka čtení. „Nevytvoří si dovednost hlubokého čtení, která pomáhá rozvoji dalších mentálních funkcí, jež jsou zásadní pro jedince i společnost.“...
Čtení se zdá být přípravnou laboratoří skutečného života – zatímco člověk sedí sám v křesle, učí se přemýšlet, vciťovat se do neznámých lidí, porovnávat jejich perspektivy, vytvářet analogie ke svému vlastnímu životu.
Celý text naleznete v týdeníku Respekt
10 komentářů:
Ale tady přece nejde o nějaká "díla klasiků".
Mluvíme o dětech, které nečtou VŮBEC NIC, tedy ŽÁDNÉ knihy. Nějaký Jindra Hrnčíř nepomůže, odpovědí "já se radši podívám na film" , v lepším případě. Kolegyně na základkách vědí své.
Jo, bývaly doby, kdy nám ve škole zabavovali knihy, které jsme si četli pod lavicí. Ale to už je dávno. Dneska by za čtení pod lavicí dítě nejspíš dostalo pochvalu, i kdyby to byla e-kniha na mobilu.
Děti prostě jdou cestou menšího odporu. Neustálé usnadňování všeho (natvrdo: lezení do zádi) prostě funguje. To není problém školství, ale celé společnosti.
Nejspíš se tomu nedá zabránit.
Objevená Amerika. Sypme si popel na hlavu, motivaci číst jsme u hlavního proudu jednoduše nedali. Celkem by mě zajímalo, proč vlastně nové a ještě novější operační prostředí počítačů pracují již jen s obrazem (ikonami, kachlemi).
Někdo to přece musí vyvíjet - zjevně ajťáci nikterak necítí potřebu číst texty, jo stručné manuály to je asi tak nejdelší literární skvost, který jsou ochotni konzumovat.
Mimochodem - neviděla jsem na prvním stupni(v podstatě jsme tam "hostovala" - většinu života jsme děti trénovala v zeměpise na stupni druhém) žádnou pořádnou rozpravu o inovativních motivačních strategiích k tvorbě postojů k aktivnímu čtenářství. Naposledy jsem to viděla před deseti lety v Brandýse n. L. , kde učitelka dělala s dětmi čtenářské díly. To ale stejně nebylo nějaké hledání nových aktivačních strategií, bylo to ale aspoň něco! Od té doby nic. A to to sleduji, jelikož mi to dost vadí a hostuji na více školách...Projevy dětí "To je jako když se to jako to"...jsou běžné. Kde jsou všichni vědátorři? Proč nic nevymyslí?
Já vždy v září vítala v hodinách zeměpisu děti se slovy"Čtěte, nebo se se mnou nedomluvíte. Těžko mi mi dáte najevo , že umníte, když tu budete zarytě mlčet, nebo tvrdit, že mokrý znamená suchý "- to poslední je prosím citace děcka!!V zoufalství, abych nemusela dávat špatné známky potom koncipuji testy tak, že co se dá, stačí, když děti nakreslí - prostě v sedmé třídě komunikujeme jak v mateřince. To je PRAXE!!Jak s tím zápasí češtináři si vůbec nedovedu představit. Musí to být boj osudový.
Myslím, že couváme k obrázkovému písmu:-)
Nic s tím nenaděláme. Pokud neméí vůle... On se toho možná někdo chytne, zahájí aktivitu financovanou z ESF a výsledek bude jako obvykle nulový, možná záporný - znechutí i ty učitele co ještě něco dělají.
Jediné co děti čtou jsou SMS a texty u her, pokud nějaké. To, že se nejsou schopni vyžvejknout je běžné. Ale je to o důslednosti a nucení. Jenže, když učitel trvá na slušném vyjadřování může být obviněn z přetěžování.
Obrození snad přijde.
V tomhle žádný sebelepší výzkum nebo teorie nejspíš nepomůžou. Už je nejspíš pozdě Problém je podle mého názoru totiž úplně jinde. V nejbližším okolí dětí. Kolik dětí, podle Vás, vidí kolem sebe (např. v nejužší rodině) někoho číst? Jsem ze staré školy a čtu od chvíle, kdy jsem se to naučil. Nikdo mi nemusel říkat, že mám číst. Čtení bylo normální. Viděl jsem ho kolem sebe (v rodině, ve škole atd.). A dnes? Všude maximální zjednodušení - texty na webech - maximální zkratka, množství comicsových publikací, kde by text pohledal, a to nemluvím o tom, že např. ve zpravodajství v televizi, když je zpráva delší jak 20 vteřin, už je nestravitelná. To všechno vede k tomu, že kdyby si nakrásně někdo dnes ve škole o přestávce vytáhl knihu a začal číst, bude okamžitě za "divnýho". A že slovo kniha je už pomalu považováno za sprosté.
Paní Rváčka
I kdyby vědátoři :o) něco vymysleli, nebude to k ničemu. To je jako s jinými předměty - děti se to ve škole učí, třeba to i umějí, ale pak to hodí za hlavu. A než to čtení s porozuměním budou potřebovat (třeba při čtení smlouvy nebo zákona), tak to zapomenou, protože 10 let bylo jen "neřééš woéé".
Některé děti pořád ještě čtou rády (většinou jde o dívky), ale někdy jsou tak zanořené do světa fantazie, že mají problém použít čtenářské dovednosti i jinde než v příbězích o dracích :o)
P. S. Ale doufám, že až vyrostou, tak se jim to nějak vynoří :o)
Znám jediný fungující způsob jak děti přilákat k četbě knih.
Když jsou malé a ještě neumí číst, číst jim pohádku před spaním.
Ne pustit pohádku z mp-trojky, ne film z libovolného nosiče, který se v čase mění.
Najít si večer chvilku pro své vlastní a nade vše milované děti (přece), zaujmout pozici ve "čtecí židli/křesle" a svým vlastním hlasem přečíst pohádku.
Později třeba i jinou knížku.
A dělat to tak tak dlouho, dokud o to děti stojí.
U těch mých to zafungovalo natolik dobře, že o tištěné knížky k vánocům si říkají ještě i dnes.
Ale je taky pravda, že dcera si před lety přála od Ježíška čtečku a syn si čte na mobilu.
Rozhodně stojí za to si přečíst tu Maryanne Wolfovou: Čtenáři, vrať se. Je to jeden z pramenů, z nichž článek v Respektu čerpá. Je dobré čtenářství porozumět do hloubky, ne jen tak "já to znám takhle". A v tom dneska neurologické výzkumy hodně pomáhají, a Wolfová to napsala poměrně srozumitelně, nevědátorsky, ale inteligentně.
A tak je dobré si přečíst D. Pennaca "Jako román", taková klasika už dneska. Nejenže víme, že se přece má číst děcku už v kolébce nebo už v břiše. Ale že nestačí se jen pozdě chytat za hlavu, nýbrž si ujasnit, jak jsme se o tenhle stav zasloužili my starší a jak s tím ještě můžeme něco dělat. Proč třebas nevědět víc o tom, co dělají s dětmi dílny čtení? Ne jen tak, že jsem někde jednu viděl (a dneska tak leckdo nazývá i hodinu, v níž děti čtou tentýž text všichni...), ale opravdu si najít na youtube třeba Katku Vrtiškovou nebo Miloše Šlapala (aspoň na 1. a 2. stupni ZŠ). Právě učitelé oborů myslím uvítají, když se děti budou učit číst doopravdy - a hlavně včas. S puberťákem už moc nehnete, když se opírá o mobil a chaty a obrázky všude. Jenomže na tom čtení závisí demokracie, smůla.
...jak jsme se o tenhle stav zasloužili my starší a jak s tím ještě můžeme něco dělat....
To tedy nevím, jak bych se o to mohla zasloužit. Svým dětem jsme četla, co to šlo(pak to už moc nešlo - byla jsme sama na tři kluky) Nicméně v jejich pubertě jsme na ně byla dost kolmá v tom, aby něco četli...ale to možná bylo už pozdě.
Nicméně si nemyslím, že dítě potřebuje doma vidět , že rodič čte. Moje matka (měla jsem jak je zde běžné doma jen tu) vůbec nečetla. A já se těšila na každou nemoc, kdy se nechám zavalit v peřinách několika knihami....
Myslím, že je to o šikovnosti češtináře , nebo i jiných lidí, kteří mají vliv na dítě....
Já jsem nyní už v situaci, kdy když chci vidět vnučku, tak ji NESMÍM VYCHOVÁVAT.....tak ji radši moc nevídám. Arogance mladých nabývá nebývalé síly.... A nepiště mi, že je důležité JAK VYCHOVÁVÁTE...přece vychováváte i když nevychováváte. Jenže ti mladí (no to už taky není moc pravda, moje vnučka má mámu 44 let a tátu 36 let - to já už měla doma tři puberťáky) jsou teď tak křehcí - každý jen trochu odlišný názor berou jako útok na jejich podstatu. A říkat jim o potřebě živého čtení..no to si vůbec nesmím dovolit!! Na to mají své kamarádky, aby jim poradili. My jsme již historie, archív a kouzlo neviditelného.
Není chyba třeba i v tom, jak jsme si zvykli ve školách nově pracovat bez učebnic? Pro žáky je učebnice přežitkem, na co se s ní trmácet ze školy domů a naopak. Většina žáků si buď učebnice nechává ve škole, nebo je má pouze doma. Jak je školní rok dlouhý, vůbec je ani neotevře. Na co také? Vždyť my učitelé jim učivo přežvýkáme, zestručníme, v lepším případě nadiktujeme do sešitu, v horším odprezentujeme v powerpointu. Učebnice nás přece zdržují. A pak přijdou DT u MZ a žáci nerozumí psaným textům, protože za celé studium nemuseli dělat žádné své vlastní výpisky z učebnic, a tudíž ani vyhledávat stěžejní informace.
Já si teď na stará kolena říkám, že být dnes žákyní SŠ, neodmaturovala bych a nestala bych se nikdy učitelkou.
A přitom jsou učebnice na trhu čím dál více sofistikovanější, barevnější, zajímavější, ale žáci s nimi bohužel nepracují. I v této době očekávají, že jim budeme učivo přežvýkávat a samostatně se nedonutí s učebnicemi pracovat. Navíc mám pocit i z některých kolegů, že zadávat učivo k samostudiu z učebnice je dnes snad sprosté slovo. (Tento pocit mám i ze zdejších diskusí mezi námi.)
Žáci raději, když už, vyhledávají kraviny z internetu, než by informace vyčetli z učebnice.
Jako se mi stalo loni při testu z romantismu:
Jmenuj nějakou romantickou stavbu: Kočičí hrádek. A ono to opravdu existuje, ale otázkou je, k čemu jim může tato informace posloužit. Zatímco třeba zámky Hluboká, Lednice ap. zůstanou pro ně velkou neznámou.
A v těch nových krásných učebnicích jsou fotografie těchto významných staveb, ovšem zůstávají bez povšimnutí. A tak je mi dnes i líto autorů nových učebních materiálů.
Okomentovat