Proti povinným ústenkám i při výuce se zvedl odpor nejen učitelů, ale i rodičů a žáků. Studenti z celé republiky začali na pondělí svolávat přes sociální sítě stávku, která spočívá v jednodenním vynechání výuky. „Nikdo z nás nevydrží sedět osm hodin s kusem látky přes nos a ústa. Stačily nám chodby,“ zdůvodnili v internetové výzvě určené žákům středních a základních škol. Informuje server Lidovky.
Zda bude mít akce úspěch, nezáleží jen na dětech, ale i na postoji rodičů a pedagogů. Bouří se totiž žáci druhého stupně, kterým ještě nebylo osmnáct, a pro případnou absenci potřebují omluvenku od zákonných zástupců. Část rodičů své potomky podporuje, jiní jim naopak „vypnuli internet“, jak uvádějí v debatách na sociálních sítích.
„Zda stávku podpořím, ještě nevím. Určitě v ní ale žákům bránit nebudu. Nebráníme jim ani v tom, že se neúčastní výuky přímo ve škole. Individuálně s nimi pracujeme, protože chápeme, že mnozí jsou sami rizikoví nebo že mají rizikové členy v domácnosti,“ sdělil serveru Lidovky ředitel Integrované střední školy z mladé Boleslavi Štefan Klíma.
Výhrady pedagogů se točí i kolem toho, že s nimi rouškové opatření nikdo nekonzultoval. Podle některých kantorů zase nelze v „náústcích“ plnohodnotně učit, neboť při výuce je důležitá mimika obličeje přednášejícího a hlas. Kromě toho není neobvyklé, že se i jinak zdravým dětem a učitelům udělá v roušce nevolno.
Celý teyt naleznete zde
22 komentářů:
Gdo nema roušku neni čeh.
Bezohlednost k ostatním se projevuje za každého režimu.
Mám trochu jiný pocit. Žáci jsou naštvaní, že se tentokrát školy nezavírají a že musí chodit fyzicky do školy.
Když já stařena dokážu vydržet v respirátoru od 7:00 hodin ráno do 15:00 odpoledne a vyučovat v něm celý den, nevidím důvod, proč by s hadrem na ústech nemohli v klidu usedět žáci cca 6 či 7 vyučovacích hodin. Jenomže oni nesedí v klidu, ale zbytečně mluví. Když se jich ale člověk na něco zeptá, schválně huhňají, aby dávali očividně najevo, že se v tom mluvit nedá.
Já jim nerozumím ani na potřetí, tak to pak vzdávám a je mi to vlastně jedno, co si tam říkají pod fousy.
Ale oni mi rozumějí, protože já, na rozdíl od nich, artikuluji i pod respirátorem.
Dětem se nesmí ve všem ustupovat.
Ani astmatikům, kteří se v roušce údajně dusí. Ti jsou přece první nejvíc ohrožení, tak to nechápu, že si tu roušku nechtějí na pusu dát. Kolega astmatik (přes 50) celý den s nanošátkem na ústech dokáže mluvit a neudusí se.
Jsem přesvědčený o tom, že trochu statistiky třeba z Izraele, USA o mladých lidech na plicní ventilaci a mimotělním oběhu by utlumilo veškeré protesty. Možná i nějaký dokument. Mám obavy, že by si mnozí protestující v hrůze zakrývali očička. Bezohlední sobci? To je čistě a jedině produkt naší společnosti, výchovy v rodině a nefunkčního školství - RVP v této oblasti.
"Gdo nema roušku neni čeh" - hop, hop, hop
"Nikdo z nás nevydrží sedět osm hodin s kusem látky přes nos a ústa."
Žák zpravidla ve škole asi od 8 do 13 hod = 5 hodin, pokud má odpolední výuku, tak ještě 1,5 navíc, ale po téměř hodinové přestávce.
Prodavačka v potravinách vydrží v roušce a v rukavicích 8 hodin (a někde víc - podle směn). Může to být i právě vyučená prodavačka ve věku žáků maturitních tříd. A podobně to je v jiných profesích.
Podle mne je to záminka. Buď rebééél woééé.
Jasně, taky se mi hůř dýchá, hůř mluví. Ale v tomhle případě holt pohodlí musí stranou.
Mimochodem žáci by slyšeli lépe, kdyby se omezili ve vzájemném rozprávění během výuky. Když se omezím já (rouškou, přestože mluvím), oni by mohli také. Dělba údělu.
Na druhou stranu musím říct, že u nás to celkem dodržují.
Profesní odboráři v pátek vládu a hygieniky vyzvali, aby v regionech s nejvyšším rizikem nákazy covidem-19 rozhodli o přechodu na distanční vzdělávání. V rouškách jsou podle nich děti při výuce nesoustředěné a neukázněné.
Jooo!
Zato normálně jsou soustředěné a ukázněné!
PANE BP:
"Dětem se nesmí ve všem ustupovat.
Ani astmatikům, kteří se v roušce údajně dusí. Ti jsou přece první nejvíc ohrožení, tak to nechápu, že si tu roušku nechtějí na pusu dát. Kolega astmatik (přes 50) celý den s nanošátkem na ústech dokáže mluvit a neudusí se."
NENÍ ASTMATIK JAKO ASTMATIK...TO VY NIKDY NEPOCHOPÍTE, PÁČ VÁS NIKDY ZÁCHRANKA NEODVEZLA S AKUTNÍM A. ZÁCHVATEM
NENÍ UČITEL JAKO UČITEL,
SYTÝ HLADOVÉMU NIKDY NEVĚŘÍ...
HLUPÁKOVI JE ZBYTEČNÉ NĚCO VYSVĚTLOVAT!
Pane Ivo,
takovému astmatikovi by dnes každá škola povolila individuální studijní plán a mohl by se učit z domu.
To jsou jen zástupné problémy, které se dají řešit jiným způsobem. I v zájmu samotného těžkého astmatika bude, aby se co nejméně stýkal s masou ostatních žáků.
Žáci, kterým očividně nic neschází, jen by přišli o svůj obvyklý komfort, si nosí do školy jakési lístečky o tom, že nebudou 7 h sedět ve vyučování s rouškou, protože by se v ní udusili.
Pro mě 61letou s diabetes, vysokým tlakem a obezitou je to z jejich strany sobecké chování vůči mé osobě. Já na ně neprskám, celý den v roušce vydržím a nečiní mi to absolutně vůbec žádný problém. Oni pusu nezavřou ani v hodinách, melou pořád pantem, ale v roušce sedět nebudou. Je to z jejich strany pouze rebelie, protože se jim do školy nechce chodit. Zvykli si na pohodlný a bezpracný život před prázdninami a chtějí, aby se jich co nejvíce nakazilo, aby mohli zůstat v karanténě doma.
P. Portwyn pobavil, jak bezděky ukázal své pedagogické kvality. Proboha, hlavně aby se žáci "omezili ve vzájemném rozprávění během výuky"! Co si vůbec říkají, ve třídě má být slyšet jen učitel!
Ať žije středověké vyučování, ve které žáci nemohou komunikovat navzájem... aby nerušili nepřetržité učitelovo povídání.
A jak Vám, pane Čapku, vyhovuje, když Vás při Vašem semináři neposlouchají a baví se mezi sebou?
Mně omezuje ve svobodném pohybu, když musím stát na červenou.
Pane Čapku, chápu, Vy jako amatér nechápete rozdíl mezi rozprávěním a pracovním hovorem např. nad prací zadanou učitelem do dvojice. Ale nebojte, učitelé i žáci to chápou.
Mimochodem - kdo někdy učil, ten ví, že žádné "nepřetržité povídání učitele" se 45 minut realizovat nedá, to žádné hlasivky 5 hodin denně nevydrží. Jo, několik hodin každý den v normální třídě, ne jednou za tři měsíce před 15 vybranými dětmi ;o) Jasně, v televizi je to tak, že učitel mluví a žáci strnule a tiše sedí. Tak v praxi to vypadá jinak :o)
"Mně omezuje ve svobodném pohybu, když musím stát na červenou."
Že by tajnej dotal rozum, nebo jsem jen nepochopil, že nejde o ironii?
Pan Doležel
Já nevím, zda je to dáno dědičně... Fakt je, že jsou národy disciplinované a národy disciplinované méně či vůbec. Ovšem kolik z toho je kulturně a kolik geneticky dáno, netuším.
V jedné z knih Terryho Pratchetta je psáno "Někteří lidé prostě některé věci udělají čistě jen proto, že se to nesmí" (nepamatuji si přesný slovosled).
Zastydlí puberťáci jsou charakterističtí tím, že nejsou schopni brát ohled na ostatní pokud je to má stát jakékoliv nepohodlí.
Někdy je zastydlý puberťák schopen vynaložit i značnou námahu nebo nepohodlí, jen aby byl proti. Třeba splnění nějakého jednoduchého pokynu dá obvykle mnohem méně práce, než dlouhé dohadování s autoritou. Ale když to uděláte, tak nejste rebééél woééé.
Kdysi jsem učil skupinu dětí, co se vždycky musely před odchodem na oběd šťouchat, kdo bude první. VĚDĚLY, že počkám, až toho nechají, a že se dostanou jako poslední třída až na konec fronty, zatímco kdyby se srovnaly, budou na jejím začátku - ale ne. Z principu se musely "poprat", ať to stojí co to stojí. Někdo to prostě tak v hlavě má.
Tak já taky nejsem žádný genetik a ani genetici to přesně nevědí, ale vycházím ze zajímavých pozorování. Třeba před těmi asi 25ti lety jsem studoval na střední škole v USA. Tehdy to nebylo nic běžného. Poznal jsem tam celou řadu lidí a dětí. A když jsem se vrátil, začal jsem si uvědomovat, že potkávám v Čechách lidi, které znám z USA, ačkoliv bylo jasné, že to nemohou být ti samí. Lidé jsou si prostě typově podobní a ta variabilita není zase až tak obrovská, jak by se mohlo zdát. A totéž platí i ve způsobech myšlení. Proto také máme klasifikace duševních chorob a poruch osobnosti. Jasně, každý člověk je do nějaké míry individualita, ale nějaká forma poškození vede třeba k demenci. Jiná forma poškození vede třeba ke schizoidní poruše, jiná k histriónské a neurobiologové a psychiatři začínají postupně objevovat ty důvody. A ukazuje se (profesor Heřt to má v jedné ze svých přednášek v grafu), že většina těchto poruch, včetně třeba ADHD mají vysoký koeficient dědičnosti. A přitom ty projevy těch poruch jsou si kupodivu v rámci každé té poruchy mezi lidmi, kteří jí trpí , velmi podobné. Vedou k velmi podobným symptomům a i problémům v komunikaci s ostatními, k podobným sociálním problémům, atd. No a z toho já dovozuji, že podobné to bude i s dalšími kognitivními funkcemi. Prostě máme typ "Šnirch", typ "Lippmann", typ "Doležel" a je zbytečné předstírat, že si někdy porozumíme a budeme spolu souhlasit. Naše vnímání, naše kognitivní schopnosti obecně, naše cíle, jsou prostě tak odlišné, že si nemůžeme už moc více porozumět. Pro reálný mozek jsou trenýrky na špejli vyvěšené na Malé Straně z okna jen melodramatickým gestem, jehož reálným cílem nemůže být nic více, než jen dát najevo vlastní postoj a příslušnost k nějakému názoru, zatímco nominální mozek to vnímá jako srdnatý boj ve smyslu "je to to nejmenší, co pro ty Tibeťany mohu udělat" a i vyjádření postoje je pro ně nějakým "řešením problému". Pro reálný mozek ovšem pochopitelně problému jejich, nikoliv problému Tibeťanů. V populaci jsou skupiny lidí se zcela odlišným vnímáním odpovědnosti, morálky, svobody, povinnosti, ale i třeba radosti. A nemyslím si, že jedna skupina je druhé nějak obecně nadřazena. Jenom prostě pro některé činnosti a výhody je vhodnější být příslušníkem jedné, pro jiné činnosti a výhody zase jiné. Proto také nevnímám třídění dětí jako jakési uspořádávání podle jakési "lidské kvality", jak se nám to občas snaží vnutit pan Lippmann, ale jako třídění ve smyslu nalezení nejvhodnějšího uplatnění pro každého. Nejvhodnějšího takového, které je co nejvíce v souladu s individuálními ambicemi, ale i se společenským přínosem, případně společenskými riziky. Pan Lippmann by řekl, že všechny ty složky musí být v souladu a rovnomocné.
"Mně omezuje ve svobodném pohybu, když musím stát na červenou."
Toto je myslím dobrá reakce na Botlíkovy kecy v jiné diskuzi.
Náhodné či občasné čtenáře ČŠ jen upozorňuji, že v diskusi, které se neúčastním, dal pan Doležel průchod své obsesivní averzi vůči mně opětným tvrzením ničím nedoložených předsudečných výmyslů a nesmyslů, s realitou nemajících nic společného. To je také důvod, proč s ním nehodlám diskutovat.
Okomentovat