Zdeněk Hojda: Pomníky nebo zapomníky? V neklidných dobách někdy nezbývá, než místa paměti přesunout do muzea

„Velmi běžnou reakcí právě vládnoucích politiků je obrana statu quo. "Ty sochy nás učí o naší minulosti, se všemi jejími chybami. Zbourat je by znamenalo lhát o naší historii," vyjádřil se k současným událostem britský premiér Boris Johnson. "Ve Francii se sochy bourat nebudou," řekl francouzský prezident Emmanuel Macron. "Republika nebude vymazávat žádné stopy historie, nebude zapomínat na žádné z jejích děl, nebude strhávat sochy." (podle serveru Politico) Představitelé dvou největších bývalých koloniálních mocností hájí tedy přijímání vlastní historie "se vším všudy", což není stanovisko, které by historikovi neznělo sympaticky. Pro opačnou stranu zní však možná alibisticky. Ta hájí přesvědčení, že památky ve veřejném prostoru mají odpovídat výhradně hodnotám současné společnosti. Nečiní-li tak, máme se jich zbavit,“ píše historik Zdeněk Hojda v Hospodářských novinách.

Zdeněk Hojda (cuni.academia.edu)

Hojda také píše: 

Jak se mezi těmito krajními stanovisky uplatní pohled historika? Pomníky chápe především jako místa paměti, a to ta nejvlastnější. Za pamětním účelem přece pomníky vznikají. Místa paměti se ovšem vyvíjejí spolu s tím, jak se proměňuje společnost a její hodnoty. Ony proměny jsou na nich vlastně to nejzajímavější. Pomník, který byl ve své době výrazem určitého společného konsenzu, může na sebe nabalovat nové významy. Nemusí být nutně odstraněn ani upravován, proměňuje svůj obsah podle toho, s jakými novými rituály je spojován, jak je reinterpretován. Argumenty, které byly pro jeho postavení (či zbourání) relevantní ve své době, nemusí být relevantní dnes.

Velmi dobře to ukazuje nedávná debata o mariánském sloupu na Staroměstském náměstí. Pokud takový potenciál v sobě neskrývají, a to je pochopitelně časté, stávají se v klidných dobách zapomníkem. V dobách neklidných ovšem padají do řek či se jim dostává jiného symbolického zneuctění. Pak ovšem opravdu někdy nezbývá, než je z veřejného prostoru přesunout do muzeí. Každý takový případ je ale současně velkou příležitostí k zamyšlení nad naší historickou pamětí a k diskusi nad jejími zákruty. A historici mají v takových chvílích nezastupitelnou úlohu průvodců naší pamětí.


Celý text naleznete zde