Karel Lippmann: Literatura a filosofie (Ke smysl výuky literatury na střední škole a smyslu testování)

Středoškolský učitel Karel Lippmann přináší další úvahu o propojení literatury a filosofie, smyslu výuky literatury a smyslu a rizicích testování.

Karel Lippmann (archiv autora)

 „Nic přece neexistuje bez filosofie. Není dobré literatury bez filosofie“. Těmito slovy začíná rozhovor Olgy Pavlové se srbskou bohemistkou Tihanou Hamović (PLAV, 26. 3. 2020). Pro jaké pojetí filosofie však tohle platí?

Filosofie je založena na racionálním přístupu ke skutečnosti. Podle I. Kanta je rozum architektonikou tázání, sestávající se ze tří otázek, které jsou pro člověka jako smrtelné bytosti základní: co mohu vědět, jak mám jednat, v co smím doufat?

Rozum moderního člověka je sice karteziánsky emancipovaným subjektem, poskytujícím člověku systém, který mu umožňuje nadvládu nad světem, současně však z člověka postupně činí příslušenství tohoto systému, stále silnějšího a mocnějšího. Stále rychlejším tempem roste množství znalostí, zapomíná se ale na podstatu vědění, jež je nezbytné k základní orientaci ve světě. Takto se proměnil význam slova „kultura“. „Colere“ původně znamenalo „pěstovat a šlechtit“, ale také „objevovat, bydlet, vážit si a uctívat“. Moderní doba však kulturu chápe jen jako jeden z dalších oborů a odborností. Tak se zrodili její aktivní provozovatelé na straně jedné a pasivní obecenstvo na straně druhé. Architektonika rozumu se rozpadá.

Krásná literatura je svou podstatou filosofická a architektonická. Její výuka má smysl jen tehdy, pokud tohle respektuje. V poezii, próze i dramatu nalézáme totiž v tematizované a historicky uspořádané podobě odpovědi na zmíněné Kantovy otázky. A klademe další otázky, které z daných odpovědí plynou. Dílo proto musíme interpretovat. Jenže co to znamená?

Lingvista Josef Hrbáček ve svém článku „Recepce textu, jeho analýza a interpretace“ (Nová řeč 88, č. 1, lze nalézt i na webových stránkách ASČ) úzce spojuje interpretaci textu s jeho analýzou, říká, že je nelze vždy rozlišit jednoznačně. Dodává ale, že „principiálně je nutno mezi analýzou a interpretací rozlišovat, třebaže se při výkladu textu mohou velmi úzce stýkat“. Analýza podle něho přechází k interpretaci v okamžiku, kdy není jednoznačná a „volí se mezi více (jejími) způsoby (s odůvodněním volby). Analýzu pokládá J. Hrbáček za činnost odbornou, interpretaci pak dělí na čtenářskou a odbornou, přičemž „odborná interpretace textu komunikátů (nejen uměleckých) by se měla vyhnout dvěma krajnostem: na jedné straně snaze po pozitivistickém objektivismu, který potlačuje osobnost interpreta a nebere ohled na jeho individuální vztah k textu (čili vykládat si interpretaci jako analýzu), na druhé straně postmodernistickému neomezenému subjektivismu projevujícímu se v absolutním interpretačním relativismu (čili zcela potlačit význam objektivní analýzy)“.

V uvedeném článku cituje autor také literárního vědce Františka Kautmana: „Interpretaci chápeme jako finální fázi recepce textu, při níž recipient vyvozuje z textu komunikátu jeho smysl.“ (…) „Interpretace je transcendencí do oblasti širší, než jakou pokrývá text sám.“ Proti tomu analýza se vztahuje výhradně k textu.“

Co z výše uvedeného textu vyplývá pro pojetí středoškolského literárního vzdělávání? 

1) Je nezbytné respektovat, že literární vzdělávání nelze odloučit od kultury v nejširším smyslu slova a od filosofie.

2) Měli bychom si být vědomi, že literatura a její výuka nejsou jen oborem, resp. odborností mezi jinými obory a odbornostmi, že tematizuje zmíněné Kantovy otázky a člověkem v toku dějin nalezené odpovědi.

3) Je zapotřebí si uvědomit, že redukcí práce s díly a vybranými ukázkami na analýzu, jinými slovy nerozlišováním analýzy a odborné interpretace, odbornosti a vzdělání je vážně ohrožen smysl literárního vzdělávání na střední škole.

4) Je povinností všech, kteří prosazují plošné testování středoškoláků, nad uvedenými problémy se zodpovědně zamyslet a všechna svá rozhodnutí racionálně obhájit s ohledem na plný rozsah jejich možných důsledků.