Radka Brejchová: Nenápadný půvab čtení literárních textů online

„Když jsem, tak jako ostatně všichni učitelé v situaci, která zasáhla už v březnu i celý školský systém dosti dramaticky, přemýšlela, jakou cestu zvolím a jak budu postupovat v distančním vzdělávání na poli svého oboru – češtiny, tápala jsem. Reagovat jsme museli všichni rychle a překvapivě se ukázalo, jak teď z odstupu zhruba měsíce a půl online vzdělávací praxe lze říci, že to zvládáme. Navzdory leckdy nedostatečné vybavenosti škol digitální technikou. Navzdory mnohdy nepřátelskému vztahu jednotlivců z řad učitelů k této technice,“ píše středoškolská učitelka Radka Brejchová na blogu SYPO.

V mém případě na začátku této cesty počáteční paniku a chaos střídaly tu vyhrané bitvy s různými online platformami, tu zas prohrané zápasy s internetovým připojením či objevné plavby po mořích netušených možností všemožných aplikací, kvízů, videokonferencí, chatů, streamů, poznámkových bloků. Trvalo zhruba 14 dní, než jsem se dostatečně zorientovala a vyzkoušela, co funguje a co má smysl, co je naopak zbytečné po síti realizovat, nebo dokonce nesmyslné vzhledem k tíživým okolnostem současné krize. A nakonec jsem, troufám si říct, nalezla vyvážený přístup k výuce a svým gymnaziálním žákům poskytla komfort distančního studia. 

Došlo mi, že v tuto chvíli není důležité, co vše stihneme, co nastudujeme a procvičíme. K tomu důležitějšímu mě vnější okolnosti vlastně přiměly. Dospěla jsem k prosté variantě výuky: realizuji ve své třídě pravidelné čtvrteční večerní čtení prostřednictvím MS Teams a online schůzek. Na tenhle nápad mě přivedli vlastně moji žáci. Chybí jim totiž sociální kontakt. Chybí jim škola, chybí jim přátelé, chybíme jim nejspíš i my učitelé. A tak jsem na drobný dotaz, zda bych jim nemohla třeba číst (jsou 18letí), nadšeně přikývla (online).

Před první schůzkou ve virtuálním prostoru jsem si nedělala velké iluze o tom, že se má třída „dostaví“ v hojnějším počtu. Četla jsem ze Seiferta (probíráme zrovna Devětsil a meziválečnou českou poezii). Půl dne jsem revidovala svoji knihovnu, hledala memoáry "Všecky krásy světa" a sbírky, vybírala s potěchou texty a připravovala de facto večerní komponovaný pořad v podání učitelky češtiny. S nejistým pocitem, že to asi úplně nebude ono, k poezii žáci valný vztah nemají, jsem před osmou večerní svolala online schůzku, zapnula mikrofon a kameru a sledovala, jak se postupně připojují. Přišli téměř všichni, byli zvědaví a taky chtěli být spolu jako třída. A já byla v němém úžasu, že mě pozorně poslouchají, že mají otázky k textům, které jsem zvolila, že spolupracují navzájem, že se dokonce o některé pasáže přou, že přemýšlejí o souvislostech a že „Seifert byl dobrej, kdo bude příště“. Příště byl Halas, pak Zahradníček, Reynek, Holan a chystám se na prozaiky… Čteme, diskutujeme, sdílíme, prožíváme literaturu. Čtenářský zážitek online.

Jako učitelka češtiny mám dobrý pocit, jednak proto, že gymnaziální žáci berou literární dílo na milost (ve škole to tak mnohdy při práci s texty nevypadá), jednak proto, že jsem konečně našla cestu, jak jim literaturu dostat do hlavy a vpašovat do duše.


Celý text naleznete zde