Karel Lippmann: Goldingův Pán much – román o složité a křehké přirozenosti moderního člověka

Goldingův román „Pán much“ vyšel poprvé v roce 1954, tedy v době, kdy vzpomínky lidstva na zločiny spáchané během druhé světové války byly ještě bolestně živé. Děj se odehrává v blíže neurčené budoucnosti, ve světě právě zuří nukleární válka. Golding se inspiroval tzv. robinsonádami, které do literatury uvedl poprvé Daniel Defoe. Robinson Crusoe, hlavní postava jeho slavného románu, ztělesňuje „moderní evropský mýtus“, jehož základním znakem je přežití rozumného člověka v krajně nepříznivých životních podmínkách, přičemž tento člověk navíc přináší civilizovaný životní styl do zaostalých lidských společenství.

Karel Lippmann (archiv autora)

Renesance obrátila pozornost k subjektu. Francouz R. Descartes (současník Komenského) objevil metodu, jejímž osvojením lze najít jistou pravdu. Dvé podstaty, rozprostraněný svět i nerozprostraněný lidský rozum (schopný najít jistou pravdu matematicky), stvořil Bůh stejnou metodou. Své přesvědčení pak Descartes vyjádřil proslulou větou „Cogito, ergo sum“. Ta sice právem chápe sebejistotu jako jistotu evidentní, neprávem (a to pochopil i Komenský) však jako jistou evidenci racionální. Abychom pochopili pojetí moderního subjektu, je nutné brát do úvahy mj. i roli puritanismu, empirismu a deismu v anglickém myšlení a povšimnout si větší radikálnosti francouzského osvícenství ve srovnání s konzervativnějším osvícenstvím anglickým.

Hlavními hrdiny Goldingova románu jsou žáci anglických elitních soukromých škol, od kterých by bylo možné očekávat, byť jsou mnohem mladší než Robinson, že se ve chvíli, kdy se po havárii letadla, jež je evakuovalo po atomovém náletu z jejich vlasti, zachovají podobně jako on. Jenže se tak s výjimkou Ralpha a tlouštíka Čuňase (Piggyho) nestane. Vzorem a vůdcem ostatních se stal Jack a jeho podřízení se nazvali „lovci“. Zcela iracionálním a necivilizovaným způsobem života ovládli život na ostrově. Řídili se rituály a kultem Pána much (překlad fénického Baal zebúb). Námořník z válečné lodi, která chlapce z ostrova odvezla do válkou pustošeného světa, byl jejich chováním zděšen.

Kde hledat vysvětlení pro odvrácenou stranu Defoeova evropského civilizačního mýtu? Jistě je důležité, že hlavními postavami Pána Much jsou děti, Robinsonovi rodáci. Můžeme se poučit v diskusích, které mezi sebou vedli např. francouzští osvícenci. Osvícenství jako takovému uložil těžký úkol I. Kant: Člověk má podle něho používat svůj vlastní rozum nezávisle na rozumu druhých. Jak je to ale se závislostí, či naopak nezávislostí člověka na přírodě? Jaký je vlastně člověk „od přírody“. Dobrý, nebo zlý? A co s tím rozum může dělat? Rousseau byl přesvědčen, že člověk je „od přírody“ dobrý, proto jeho pojetí přirozené výchovy (viz román Emil…) vyžaduje, aby byl dospívající člověk co nejdéle chráněn před působením špatných vlivů dospělých. Voltaire na to reagoval slovy: „Když člověk čte Vaše dílo, dostává chuť lézt po čtyřech.“ Věřil, že rozum vyvolá „revoluci duchů“ („krásnou revoluci“), že osvítí nejširší lidové vrstvy a mj. na světě ubude brutality. Diderot byl přesvědčen, že lidské neřesti byly na světě už před racionálními vědami. Rousseau na to reagoval slovy: Jsou-li lidé od přírody zlí, bylo by šílenství dát jim s vědami do rukou zbraň.“

O jakém rozumu vedli tito filosofové spor? O karteziánském, který za předmět své pozornosti uznává jen to, co je exaktně doložitelné, spočitatelné? Nebo o komeniánském, který se navíc zabývá i otázkami smyslu a hodnot? Toto dilema je dodnes velice živé.

Vraťme se ale k hrdinům Goldingova románu a k již zmíněným postavám Ralpha a Čuňase přidejme ještě Simona a Jacka. Čuňase charakterizují tato jeho slova: „Život,“ pravil Čuňas nabubřele, „je vědeckej, to je to. Za rok, za dva, až bude po válce, bude se lítat na Mars a zpátky. Já vím, že tu žádná vobluda není (za vobludu byl „lovci“ pokládán mrtvý parašutista – pozn. KL) – totiž taková, co má drápy a tak dále – ale já taky vím, že není ani strach!“ Ralph se zase říká: „Potíž je, že když je člověk náčelníkem, musí myslet, musí být moudrý … Jenže já neumím myslet … alespoň ne tak jako Čuňas. … Čuňas umí myslet. Dovede si to v té své tlusté hlavě krok za krokem srovnat, jenomže Čuňas, to se ví, není žádný náčelník.“ A Jack, duchovní vůdce sboru lovců, si autoritu získává takto: „Tak na téhle schůzi se má vysvětlit, co a jak. Vy mrňousi jste to všechno začali tím ustrašeným žvaněním. Že prý jsou tu obludy! Kde by se tu vzaly? … A vůbec, vy nelovíte, ani nestavíte, ani nepomáháte – jste banda ubrečených spratků a mazánků. A pokud jde o ten strach – musíte to snášet jako my.“ Jack nakonec inscenuje obřad, při kterém je obludě obětována hlava ulovené prasnice, a poblouznění lovci zavraždí Simona, který jim přišel právě říct, že obludou je mrtvý parašutista. Obětí lovců se stane i Čuňas, lovci jej svrhli do moře i s lasturou symbolizující právo.

Další, tentokrát delší úryvek je z rozhovoru Ralpha s Simonem:

„Vlnu za vlnou sledoval Ralph stoupání a klesání vod, až mu cosi z netečnosti moře otupilo mozek. Pak si začal pozvolna uvědomovat, jak téměř nekonečná je rozloha těchto vod. Toto je předěl, nesmírná bariéra. Na druhé straně ostrova mohl člověk, v poledne obklopený fatou morgánou a chráněný štítem tiché laguny, snít o záchraně; zde však, tváří v tvář zvířecké tuposti oceánu, té nesmírné dálavě, je jako přibitý k zemi, bezmocný, odsouzený k záhubě, je –
Simon mu promluvil téměř do ucha. Ralph si uvědomil, že má obě ruce bolestně zaťaty do skaliska, tělo prohnuté, svaly na šíji ztuhlé, ústa křečovitě otevřená.
„Vrátíš se tam, odkud jsi přišel.“
Když to Simon říkal, pokyvoval hlavou. Klečel na jednom koleně a shlížel na něho z vyšší skály, které se přidržoval oběma rukama. Druhou nohu natáhl dolů až téměř k Ralphovi.
Ralph byl zmaten a hledal v Simonově tváři vysvětlení.
„Je tak strašně veliké, víš –“ Simon přikývl.
„Ale přesto se vrátíš, to je na beton. Aspoň já si to myslím.“
Napětí v Ralphově těle povolilo. Pohlédl na moře a pak se trpce usmál na Simona.
„Máš v kapse zaoceánský parník?“
Simon se zazubil a zavrtěl hlavou.
„Tak jak to víš?“
Když Simon neodpovídal, řekl Ralph břitce: „Stejně jsi praštěný.“
Simon zavrtěl hlavou tak prudce, až mu hrubé černé vlasy přelétly přes obličej.
„Ne, nejsem. Já si jen myslím, že se určitě dostaneš domů.“
Chvilku si neřekli už ani slovo. A pak se na sebe znenadání usmáli.“

 A takto zahynul Simon:

„Jsi hloupý malý kluk,“ pravil Pán much, „nic než nezkušený, hloupý malý kluk.“ (…)
„Co tady pohledáváš tak docela sám? Nebojíš se mě?“
Simon se zachvěl.
„Není tu nikdo, kdo by ti pomohl. Jenom já. A já jsem Obluda.“
Simonova ústa se zkřivila námahou a pronesla slyšitelná slova.
„Jsi jenom prasečí hlava na kůlu.“
„Jak vás jen mohlo napadnout, že obluda je něco, co se dá ulovit a zabít?“ řekla hlava. Na okamžik se celý prales i ta ostatní, jen matně tušená místa, rozechvěla ozvěnou pitvorného smíchu.
„Ale tys to věděl, co? Že já jsem součástí tebe sama? Jen hádej dál, hadači! Že já jsem příčinou, proč se všechno hatí? Proč věci jsou takové, jaké jsou?“
A lesem zase prochvěl ten smích.
„No tak,“ pravil Pán much, „jdi teď zpátky k ostatním a hleď, ať si na to celé ani nevzpomeneš.“ Simonovi šla hlava kolem. Oči měl přivřené, jako kdyby chtěl napodobit tu hnusnou věc na kůlu. Věděl, že jeden z jeho záchvatů se blíží. Pán much se nafukoval jako balón.
„Ale tohle je směšné. Víš přece náramně dobře, že tam dole najdeš zase mne – tak se ani nepokoušej mi uniknout!“
Simonovo tělo se prohnulo a ztuhlo. Pán much promluvil učitelským hlasem:
„Tak teď už je toho právě dost. Ty mé ubohé, pobloudilé dítě, snad si nemyslíš, že tomu rozumíš líp než já?“
Chvilku bylo ticho.
„Varuju tě. Co nevidět se našňupnu. Jasné? Nikdo o tebe nestojí. Chápeš? My si na tomhle ostrově chceme užít trochu švandy. Jasné? Budeme se tady na tomhle ostrově bavit! Tak ne abys nám to chtěl překazit, ty můj ubohý pobloudilý chlapče, nebo –!“
Simon si uvědomil, že civí do ohromné tlamy. Uvnitř byla tma, která se ustavičně šířila.
„– nebo tě odkrouhnem,“ pravil Pán much, „chápeš? My všichni, Jack a Roger a Maurice a Robert a Bill a Čuňas a Ralph. Odděláme tě. Jasné?“
Simon už byl uvnitř tlamy. Zřítil se dolů a ztratil vědomí.“

Goldingův román neposkytuje jednoznačné odpovědi. Čtenářům naopak klade otázky. Jaký typ racionality představuje Čuňasův způsob myšlení? Jakou roli hraje v této souvislosti Ralph? Jak si získává autoritu Jack? Proč si je Simon zcela jistý, že se Ralph dostane domů? Co je „předělem“, o němž se Ralph zmiňuje? Jak si v této souvislosti vysvětlit okolnosti Simonovy smrti? Co je vlastně onou obludou, do jejíž tlamy se zřítí? Kdo je vlastně Pán much? Proč mu Simon stojí v cestě? Jak jeho smrt autor ztvárňuje? A úplně na závěr: Jak chápat přírodu a lidskou přirozenost?