„Co a jak učit během „koronavirových prázdnin“? Diskuse mezi učiteli, rodiči a odborníky jsou vypjaté a emotivní. A často i bezvýchodné. Přesto se jedno, vlastně docela jednoduché řešení nabízí,“ komentuje Michal Komárek pro Český rozhlas Plus.
 |
| Michal Komárek (archiv autora) |
Během „koronavirových prázdnin“ bychom se všichni společně mohli učit o „koronavirové krizi“. K čemu se teď držet osnov, když se kolem nás děje to podstatné. To, o čem bychom měli mluvit nejen se svými dětmi, ale i mezi sebou.
Přiměřeně věku dětí můžeme mluvit o vztazích v rodině, odpovědnosti, kamarádech, vztahu ke škole a učení, obavách a strachu, o změně, o plynutí času, o minulosti a budoucnosti, o státu, demokracii, lidských právech, bohatství a chudobě, hodnotách, lécích, kvalitě života… A místo je samozřejmě i pro úlohy – třeba z dějepisu, zeměpisu nebo matematiky.
Někteří učitelé tuto představu odmítají s tím, že je to plán na příliš složité projektové vyučování. A že připravit takovou výuku by dalo ještě mnohem víc práce než za normálních podmínek. Ale nemuselo by to tak být...
Nejde tu přece o novou koncepci „jak učit o koronaviru“, která by se stala součástí školské vize pro příští roky. Nejde tu o zpracování velkých úkolů, vypracování dlouhých esejů, hluboké pochopení globálních souvislostí. Jde o každodenní vzájemnou inspiraci. O otevření možnosti trochu víc se zorientovat v tom, co nás všechny nyní obklopuje.
A navíc: Orientovat se v tom s pocitem, že ostatní se nám snaží porozumět a pomáhat.
Celý text a komentář ke stažení naleznete zde
3 komentářů:
o čem bychom měli mluvit nejen se svými dětmi, ale i mezi sebou
Podmínkou je nediskutovat o diskusi.
A co je máme pane Komárku o koronavirové krozi učit? Tp, že podle posledních vyjádření některých členů krizového štábu, se stejně po rozvolnění pravidel Česko promoří, a že staré lidi a i mladé nemocné obětujeme, a že je to tak v pořádku?
Někteří učitelé tuto představu odmítají s tím, že je to plán na příliš složité projektové vyučování.
Takové sdělení by mohlo být nejenom pytliky vnímáno jako poměrně silná manipulace, která by mohla u neznalých čtenářů navodit povědomí, že většina učitelů se s takovou ideou ztotožňuje. Pytlici pominou, že se nejspíš dost dobře neví, kteří že to ti odmítající učitelé jsou. Na základě dosavadních zkušeností by ale mohli pytlici dovodit, že by to mohli být právě a jen učitelé, kteří se o obdobných plánech někde dočetli třeba už dříve a v jiných souvislostech.
V tomto případě je podstatné, jestli už ministr školství pozastavil platnost rámcových vzdělávacích programů, aby ředitelé škol mohli pozastavit platnost školních vzdělávacích programů, aby se učitelé mohli věnovat jiným činnostem, než které mají zakotvené ve svých tematických plánech a nebyli následně vedeni k odpovědnosti inspekčními orgány.
A tak si ti pytlici říkají, jestli by se na ten nápad nemělo nahlížet jako na nabádání k nerespektování základní pedagogické dokumentace.
Okomentovat