Lucie Topinková: Prvňáčci online? Proč ne?

„Každá škola se vypořádává s nastalou situací v rámci svých možností (někdy i nemožností). Naše škola nepoužívá žádný informační systém jako je např. EduPage. Proto učitelé školy vkládají domácí práci na stránky webnode.cz. Mí kolegové tato zadání často doplňují odkazy na videa na youtube či na různé prezentace, vkládají pracovní listy a komunikují s dětmi přes své e-maily. Už 5 let využívám tridnistranky.cz, jsou pod heslem, které znají jen rodiče mých žáků. Vedení naší školy souhlasilo, že si úkoly pro domácí práci mohu zadávat zde, za což jsem velmi vděčná. Jedeme tak v systému, který všichni, já i rodiče, dobře známe,“ píše učitelka Lucie Topinková na blogu SYPO.

Jenže… Já chci víc, mně to nestačí. Chci se se svými prvňáčky vidět, slyšet, chci učit a ne jen zapsat počet stránek ve slabikáři, v písance a v matematice včetně metodiky, které mají za den se svými rodiči zvládnout. Chci s dětmi pokračovat v pracovních návycích, na jejichž vybudování jsem se od září nadřela, chci, aby pracovaly činnostně s pomůckami, chci se s nimi smát a povídat si o tom, jak se mají, jak vše zvládají. Chci si s nimi zazpívat naši ranní písničku, chci si s nimi zacvičit – i když v mém případě jen sporadicky, jsem spíše na výtvarku, chci se s nimi na konci vyučování „totálně vysátá“ rozloučit a říct jim, že se těším na zítra.

Po prvním týdnu distančního studia jsem se rozhodla, že začnu učit online po Skypu. O víkendu jsem si vše pečlivě nastudovala a vyzkoušela. Poté jsem online výuku po Skypu navrhla rodičům. „Chytli“ se nádherně! Dokonce mi někteří tatínci „ajťáci“ nabízeli pomoc. Do dvou dnů jsem měla na Skypu vše připraveno a musím zpětně říct, že to nebylo nic těžkého. Asi největší radost mám z toho, že jsem to „dala“ sama.

Takže… Už dva týdny „jedu“ online výuku. Rozdělila jsem si 24 dětí na 3 skupiny, protože uhlídat přes kameru celou bandu není v lidských silách a mohl by se sekat internet. V pondělí máme český jazyk, v úterý matematiku, ve čtvrtek zase český jazyk. Stejnou hodinu jedu v daný den 3x. Je to poměrně náročné. Skupiny točím, aby nezačínaly tytéž děti. Začínáme vždy v 9:00, v 10:00 a v 11:00 a jedeme 45 minut klasickou vyučovací hodinu. V tyto dny zadávám na třídní stránky druhý hlavní předmět formou domácí práce. Každý den tedy děti dělají češtinu i matematiku, dvakrát do týdne trochu prvouky.

Přípravu si chystám, jako bych šla do školy. Často potřebujeme různé pomůcky, to píšu rodičům dopředu. Děti jsou na tyto hodiny vždy řádně nachystány. Minulý týden jsme vyvozovali písmeno a hlásku B, stali se z nás bubeníci, třískali jsme do hrnců vařečkami – tedy, chodili jsme z hradu na hrad jako poslové a vybubnovávali jsme novinky. V matematice jsme pracovali s opravdovými penězi, se sirkami, s tím, co je doma po ruce.

Děláme vše tak, jako bychom byli opravdu ve škole. Děti se hlásí, nevykřikují, krásně pracují. Mám ideální zpětnou vazbu. Rodiče si při online hodině mohou „odfrknout“ nebo si dělat svůj home office. Často ale sledují naše hodiny a dobře se u toho baví. Ze začátku se smáli, když se děti hlásily. Já vidím všech osm dětí naráz, ale oni vidí doma jen to své jedno s třepotající se rukou. Hodně vtipné je, když se mě děti ptají, jestli můžou jít na záchod. Co je ale výhrou, je hlavně to, že rodiče vidí, jak na to jdeme – metodiku. Když to někde „drhne“, umí si poradit, protože jsem jim to ukázala.

Faktem je, že mám třikrát do týdne rodičovskou hospitaci. No a co? To je podle mého názoru jeden z důvodů, proč se učitelé do „onlinu“ příliš nehrnou. Mně nevadí, když mi rodiče koukají pod pokličku. Jde přeci o jejich potomky. To, že jim ukáži svůj zájem o jejich děti, že je v hodinách „netýrám“, ale že kromě učení i zpíváme, cvičíme, „blbneme“, je podle mě to nejlepší, co nyní mohu poskytnout jak svým žákům, tak i mnohdy bezradným rodičům. Na tom budu pak ve škole stavět náš vztah – na důvěře a ochotě vzájemné pomoci.


Takže… „Onlinu“ zdar!


Zdroj: blog SYPO