„Podnětem pro napsání tohoto článku byl povzdech jednoho kolegy, že tato situace přináší domácímu vzdělávání medvědí službu, protože pro širokou veřejnost bude představa o domácím vzdělávání to, co se dělo za koronaviru. Obávám se, že může mít pravdu. Skutečně může lehce dojít k záměně – lidé se mohou domnívat, že když se současné učení dětí odehrává doma, že je to tedy domácí vzdělávání. Není,“ píše Jana Nováčková na svém blogu.
Jana Nováčková (respektovani.com) |
Současnou „koronavirovou“ situaci charakterizuje, že vzdělávání dětí řídí stále škola. Na dálku přes technologie. Rodiče se najednou ocitli v roli nedobrovolných pomocníků učitelů. I oni, tak jako jejich děti, jen vykonávají úkoly, ani oni, tak jako jejich děti, nemají žádný vliv na to, co a jak mají dělat.
Domácí vzdělávání probíhá zcela jinak. Především vychází z potřeb a zájmů dětí. „Domškoláci“ (jak se jim běžně říká) se zajímají o nejrůznější věci. Když se děti mohou věnovat tomu, co je zajímá, mají báječnou příležitost poznávat sebe sama, své silné i slabé stránky. Rodiče děti podporují, poskytují jim informace, kde či od koho by se mohly o svém zájmu dozvědět víc, pomáhají jim, pokud o to děti požádají. Děti se učí z vlastní vnitřní motivace.
Domácí vzdělávání vyžaduje, aby jeden z rodičů (případně prarodičů) byl s dítětem doma. To může být pro některé rodiny nepřekonatelné. Tak vznikly komunitní školy, tj. různá sdružení, spolky, kde v pronajatých prostorách děti zapsané v individuálním vzdělávání tráví čas společně ve věkově smíšené skupině dalších „domškoláků“. S nimi je několik dospělých (pedagogické vzdělání není podmínkou), kteří jsou jim k dispozici pro jejich vlastní, vnitřně řízené učení. Společně si vyvozují pravidla, aby se každý cítil bezpečně...
Argumentem odpůrců vnitřně řízeného vzdělávání bývá, že přece v životě musíme dělat věci, které nás nebaví. Jistě. Vnitřní motivace neznamená dělat jen zajímavé věci. Z vnitřní motivace děláme i věci, které nás nebaví, ale jsme přesvědčeni o jejich smysluplnosti. Takových činností není málo. Děti, které měly to štěstí, že si mohly uchovat vnitřní motivaci, tedy ty, které měly dost možností dělat si věci podle sebe, budou v situacích sice nezábavných, ale smysluplných činností mnohem zodpovědnější než děti, které se v důsledku neustálého vedení, přikazování a používání odměn a trestů staly závislé na vnější motivaci.
Myslím, že současná situace on-line výuky nabízí rodičům příležitost k zamyšlení, co je pro děti opravdu důležité – zda plnění záplavy úkolů nebo rozvíjení svých silných stránek, svých zájmů. Tak jako to mají možnost zažívat děti v domácím vzdělávání. V tom skutečném.
Celý text naleznete zde
2 komentářů:
Nepleťme si psychiatra s psychologem natož s pedagogem
Už věta Ani dospělí, ani děti obvykle sami od sebe nedělají to, co jim nedává smysl.
Děti i dospělí dělají tolik evidentně nesmyslných činností...
Jak může psychiatr či psycholog něco takového napsat?
Jasně, může to být míněno tak, že když dítě stráví 20 minut kopáním do židličky kamaráda, tak v jeho hlavě to smysl dává. Nebo může "dávat smysl", když paní civí hodiny na Ordinaci. Nebo když gambler sedí půl dne u PC her... Pak ovšem "smysl" může dávat sebevětší pitomost. Ovšem že by to nějak pozitivně svědčilo o smysluplnosti aktivity, to zas ne.
Představa, že se lidé chovají vždy racionálně, je tak naivní, že to paní snad nemůže myslet vážně.
Okomentovat