Andrea Tláskalová je jednou z učitelek, které teď promlouvají k desetitisícům školou povinných dětí ze studia České televize. Pořad UčíTelka sice nedokáže suplovat výuku uzavřených škol, ale může dát dětem výukové podněty a odlehčit rodinám, pomoci navodit denní režim kvazi školy. Jak to prožívají zúčastnění učitelé? Jaké tlaky vnímají? “Nejhorší je se vnitřně vyrovnat s očekáváními rodičů i kolegů, kteří se dívají,” říká Andrea Tláskalová, která se v roce 2017 umístila jako druhá v soutěži Global Teacher Prize. Rozhovor přinášejí Lidové noviny.
 |
| Andrea Tláskalová (rodicevitani.cz) |
Jak jste tu necelou půlhodinu prožila? Co bylo nejtěžší?
Nejtěžší bylo právě omezení časem. Původně se mluvilo o tom, že máme půl hodiny. Pak to bylo dvacet pět minut, to je trvání jednoho bloku. Ale teprve na místě jsem si uvědomila, že pár minut ještě ubyde na začátku i na konci, moderátorka to musí nějak zarámovat, takže čistého času na výuku nakonec zbylo osmnáct minut. Horečnatě jsem přemýšlela, jestli něco zkrátit nebo úplně vynechat, a jak to udělat, aby člověk nepůsobil uhoněně, když ho vyloženě honí čas, a nepřenášel to na děti. To jsem řešila nejvíc.
Před obrazovkou nesedí jen děti, ale i jejich rodiče, a ti mají různé představy o tom, co je dobrá učitelka.
Přesně tak. Vystupuji před někým, kdo třeba to, co tam s dětmi dělám, nepochopí. Někteří rodiče chtějí, aby to děti dostaly od učitele jasné podané a vysvětlené, a bude jim vadit, že je nechávám tápat, že jim rovnou nedávám správné odpovědi. Ve školách jsou různé učebnice a další materiály, každá škola učí trochu jinak a jindy. Vědomí, že vlastně nevím, kdo se na mě dívá a jaká má očekávání, na co je zvyklý, bylo svazující. A nejde jen o rodiče, dívá se i učitelská veřejnost. Ta zase bude očekávat, že dodržíme všechny pedagogické zásady a vše bude maximálně profesionální...
V čem se to tedy podobalo vašim hodinám ve škole a co bylo nejvíc jinak?
Takhle postavenou bych tu hodinu měla i ve škole, v tom rozdíl není. Jen bych se ji snažila učit venku, rovnou v přírodě. Téma bylo jaro, ptáci, jarní květiny… Jiné to je v tom, že ve skutečné třídě pracujeme ve skupinách, máme nějaké pomůcky, ale jak to přesně vypadá v domácnostech, které pořad sledují, to nevím… Ve studiu jsem měla jen tři děti, všechny hrozně fajn, ale když jsme připravovali semínka na klíčení, jako naschvál všechny tři usoudily, že je mají dát pod vatu, a ne položit nahoru. Tam jsem řešila, jestli to tak nechat, protože jen část rodičů u obrazovek zná BOV, badatelsky orientované vyučování. Nechají děti doma, aby si to probádaly a přišly na to, že pod vatou se semínku daří hůř? Opravdu asi nejtěžší je, že člověk musí pořád myslet na to, že učí ty děti, které sedí doma. S dětmi ve studiu by to jinak byla úplná pohoda.
Celý rozhovor naleznete zde
0 komentářů:
Okomentovat