Renata Veselá: Koronavirus jako kouč odpovědnosti a normálních sociálních vazeb?

Myslela jsem si, že bezvládí a „cochcárna“ vládne jen ve školství. Že komfortní zóna pro děti (klienty) je nadevše jen ve školách. Zde se v posledních letech normální požadavky na žáky, které platily vždy, přejmenovaly na nežádoucí tlak, který děti zbytečně stresuje a musí být omezen ne-li zrušen. Normální a osvědčené styly vyučování nahrazujeme bezbřehou hravostí, vstřícností na druhou a dáváním prostoru, aby děti našly sami sebe. A děti hledají. Hledají tak dlouho, dokud nedorostou věku, kdy přece jen nějaké nároky na jejich chování a dovednosti nepřijdou.

Renata Veselá (archiv autorky)

Pak se náhle hroutí, neví si rady a sahají po antidepresivech. Někdy i k aktu definitivnímu. Je prý prokázáno, že tato „definitiva“ bude u mladých stále častější. Tolik téma školství.

Nicméně sledováním dějů v naší společnosti poslední dobou žasnu. Lidé zaplativší si rekreaci prostě musejí na tuto odjet. Nemohou přece přijít o své peníze! Musejí si zalyžovat. Po návratu mají právo zůstat v karanténě, pobírat peníze nás ostatních poplatníků zdravotního pojištění. Nás, kteří jsme třeba neodjeli, i když jsme si lyže zaplatili. Nás, kteří jsme stále zdraví a můžeme tedy táhnout ekonomiku ve chvílích, kdy je to velmi třeba.

Ti, kteří sem zdroj koronaviru takto přivezli nemusejí platit své absence v práci ze svých peněz. Mohli by… Snad o tom teď přemýšlejí, snad to nebyla ta osudová největší epidemiologická rána naší populaci. Nemyslím si ale,že musíme vždy čekat na pokyn, zákon, vyhlášku. Stačí zdravý rozum a právě ta zodpovědnost.

Když přišla po roce 1989 kýžená svoboda, věděli jsme, že má i nutnou druhou stranu mince – odpovědnost. Bylo nás, kteří jsme toto věděli, málo? Nehlídali jsme možnost a nutnost rozvoje těchto postojů u dětí? Nevím. Jedno se mi ale zdá jisté. Žijeme v organizačně impotentní společnosti. Nejsme zvyklí podřídit se pokynům a dělat, co je třeba…jak mi to jen připomíná přestávku ve škole, kde učitelé nejsou schopni, ochotni a ani nevědí, že by měli, děti omezit v jejich frenetickém přestávkovém třeštění ... takové školy existují! V pravdě jsou ale ještě i školy „normální“…možná ještě na Moravě nějaké zbyly!

Teď jsme nuceni – zejména děti pobývat více v domácím prostředí. Tam se jistě pohybují nějací rodičové, či jiní blízcí. Tep života se zpomalil a máme více času vnímat jeden druhého. Není to přece jen šance obrody normality v našem životě? Normality, která zná přesně vymezené role a hierarchii vztahů, normality, která dává člověku pocit bezpečí domova. Tato doba je plná obav z rizik nákazy. Je ale také plná šancí! Zkusme je využít.