Eva Motyková: Žádám MŠMT a učitele o mír! Chci být zase kamarádkou svým dětem

„Jsem matka tří dětí. 1.třída, 3.třída, 8.třída. A tento koronavirový stav nezvládáme! Teda ony jo, ale já ne! Jsme zavřeni v bytě 4+kk na kraji malého sídliště a kromě toho, že nemůžeme ven, v podstatě raději ani na nákup, babičky se nás bojí, tety taky, a já mám milion povinností. Těchto milion povinností bych tady mohla vypisovat, ale pokud to čte kterákoliv pracující matka více dětí, moc dobře ví! Kromě toho, že jsem se bez přemýšlení ocitla v domácím vzdělávání, měla bych chodit i do práce,“ píše Eva Motyková na serveru Medium. Se souhlasem autorky přinášíme celý text.

Pracuji jako personalistka v menší výrobní firmě a taky je tam nemůžu nechat na holičkách, tedy pracuji v nutných případech z domu nebo na telefonu. Připomínám, že žijeme v plné rodině, tedy máme i taťku, který má jako ajťák od počátku nouzového stavu trvalý home office — a to neznamená, že mi může pomoct, kdy se mi zachce. To nenene! ;) Ale sedí u PC od rána do večera a situaci to nepřidává na lehkosti.

Děti chodí do klasické městské ZŠ. Mají mailem a přes Bakaláře posílány úkoly. Ano, měly by si je plnit samy. Ale neplní. Tedy ta prostřední ano, ale jako jediná a to slyším každou chvíli, mami, co je toto, co je tamto, co znamená toto a co mám dělat tady??? Denně se musíme s nimi učit, i několik hodin často s každým zvlášť (ony se totiž hádají — možná to neznáte). A to není s jejich radostí! Dělám si z nich tímto nepřátele. Honím je do učení, kotroluju, ale nechci. Sama jsem unavená. To se vám řekne, dejte jim zodpovědnost ;) Nejsou zvyklí. Nejsou zvyklí díky nám! Sami jsme jim roky tvrdili, že frontální výuka je nejlepší (my tedy moc ne, měli jsme před časem děti 2 roky na alternativní Scio škole). Sami jsme jim říkali, že se pracuje od zvonění do zvonění, že se jí o přestávce, že se stává v 7.00 atd. Ale co teď ? Teď se najednou budeme tvářit, že to máme v domácnosti zvládat?

První týden tohoto domácí vzdělávání jsme se do školy neučili vůbec (mysleli jsme totiž, že to brzo přejde). A bylo to BOŽÍ!!! Sledovali jsme spolu zprávy, hledali věci o virech, o jejich mutaci, o dění v Itálii, o zařizování nouzového stavu. Sledovali společně vývoj v politice, porovnávali jednotlivé zásahy v různých státech. Zkoumali důvěryhodnosti zdrojů. Hledali v historii, kde se to už dělo a jak to dopadlo. Jaké byly důsledky moru ve středověku v Itálii a Francii a proč přišel z Číny. Hledali návody na roušky, zprovozňovali šicí stroj, pekli buchty a chleba. Hledali recepty, uklidili pokojíček atd. Toto jsem je učila já! Toto umím naučit. Toto mě baví! A bavilo to i je! Dokonce jsme si našli čas na společný film a deskovku! Byli jsme kamarádi. Ten nejstarší opět vymyslel podnikatelský plán a počítačový program a chtěl se mu věnovat….

A co máme teď? Všichni jsme naštvaní, protože úkolů je hodně, nikomu se to nechce plnit, nebo není čas. Matka i otec vyčerpaní a nemají sílu hádat se s dětmi, že by bylo fajn to všechno dokončit, odeslat, odpovídat p. učitelce. Ta malá nechápe, proč toto všechno a proč maminka je ukřičená a nemá na ni čas. Ta prostřední se učí, ale chce se učit se mnou. A ten nejstarší se učit moc nechce a učí se školní učivo se mnou. A pak, když mě v bytě potká, ví , že se zeptám, kdy se budem učit. Takže raději za námi z pokoje ani moc nechodí. A přitom ještě před pár dny chodil a na to, že je to puberťák, to bylo moc fajn!

Chci být zase kamarádka svým dětem! Vést je svým učením. Vařit s nimi, naučit je žehlit a pustit pračku, zatančit si zumbu… ne se bát, který kurnik úkol nám zas chybí! Toto 2 měsíce nedáme! Já jako rodič umím své děti učit, ale ne podle osnov. Umím jim ukázat svou práci, své povinnosti, prohlubovat s nimi to, co je zajímá! S nejmladší driblování, s prostřední tancování a malování, s nejstarším japonštinu a programování. Nechme je ! Kdy jindy než teď budou mít možnost zajímat se o to, co je baví? Co je motivuje? Proč jsou vlastně tady a objevovat sebe? A přitom mít rodiče po ruce? Jasně, že se můžou učit i podle zadání od učitelky. Ale myslím, že ve větší části dne si moje děti samy dokážou najít to, co by chtěly dělat, studovat, poznávat. Já je taky zapřáhnu, to se nebojte — úklidu i vaření a péče kolem domácnosti je habaděj.

Žádám tímto MŠMT a učitele o mír!



Text byl původně publikován zde