Zdeněk Hromádka: Poznámky ke kritickému myšlení a mediální gramotnosti na základní škole – 2. část

V celé řadě případů jsem byl ve své pedagogické praxi učitele základní školy postaven před situaci, kdy jsem se pokoušel vyvrátit nesmysly sdílené na sociálních sítích, které žáci důvěřivě přijali za pravdivé. To byla pro mě jako pedagoga významná motivace, abych začal ve vyučování systematicky pracovat s níže uvedenými jevy a pojmy.

Hoaxy 

Hoax je pojem pro falešnou zprávu, která se šíří internetem zejména prostřednictvím sociálních sítí, ale i prostřednictvím mailů. Obsah může být podobný jako u městských (současných) legend, odlišnost spočívá ve formě šíření. Současné legendy se totiž šíří především ústně. Cílem hoaxu může být záměrné matení lidí (například pro účely politické propagandy), ale jindy také rozpustilá snaha napálit nebo pobavit čtenáře. Mnoho hoaxů vzniklo jako pokus o vtip. Známým je například aprílový žert v podobě zprávy v magazínu Technet.cz zpravodajského portálu Idnes.cz: „Vláda tajila kód pro přecházení na zelenou. Rozluštili jsme jej.“ Autoři článku se pohoršují nad „odhalením skutečnosti“, že poslanci mají přístup k tajným kódům, kterými mohou prostřednictvím tlačítek na semaforech pro chodce zařídit okamžité spuštění zelené. Samotní autoři tohoto žertu byli překvapení, kolik lidí se nachytalo. Tento zjevný nesmysl skvěle zapadal do konspiračních představ o nestoudných výhodách, kterým se dostává politickým elitám.

Existují také informační recesistické weby, které produkují výhradně zprávy natolik nesmyslné, že jejich záměrem je buď pobavit, nebo nachytat mimořádně nekritické či nepřipravené čtenáře. To ovšem může vést až k tragikomickým konsekvencím v případě, že se takové žerty začnou šířit jako hoax vydávaný za pravdu. Často uváděným příkladem je článek z webové stránky „Pravdivé zprávy“, který oznamoval pohoršující zprávu o tom, že Evropská unie (prostřednictvím neexistující instituce Evropské lingvistické rady) hodlá zakázat písmeno Ř. Vedle jedné konspiračně laděné internetové televize začal zprávu s pohoršením šířit dokonce i jeden senátor (podrobnosti na publicistickém webu Manipulátoři.cz).

Propaganda a dezinformace 

Už samotné slovo propaganda probouzí znepokojení, jelikož si jej často spojujeme s politickými nástroji totalitních nebo autoritativních vlád (například německá nacistická strana NSDAP zřídila po nástupu k moci Říšské ministerstvo pro lidovou osvětu a propagandu). Totalitní hnutí se vyskytují v netotalitním světě, a proto se musí uchylovat k propagandě, jejímž úkolem je působit na různorodé netotalitní obyvatelstvo domácí i zahraniční. Arendtová rozlišuje mezi ideologickou propagandou a ideologickou doktrínou, doktrína je namířena na již přesvědčené, loajální členy hnutí. Politická propaganda ovšem nemusí být nutně nástrojem výhradně totalitních hnutí. Existuje celá škála, na které můžeme rozložit stupeň propagandy podle míry manipulace. Na jedné straně škály mohou být různé politické kampaně (public relations), které pracují s fakty a s objektivními informacemi. Na druhém pólu škály pak je propaganda pracující se lží, polopravdou a skandalizací oponentů.

Typickými nástroji propagandy na problematickém okraji škály pak jsou dezinformace, kterým se v dnešní době také říká fake news. Od hoaxů se formálně liší ambicí dostat se do veřejných médií a zpravodajství. A také tím, že se jedná vždy o vědomé a záměrné šíření lži (popř. polopravd, zavádějících informací, apod.) s předem stanoveným (často politickým nebo ideologickým) cílem. Dezinformace spojené se současnými technologiemi představují mimořádně velké ohrožení pro demokracii na celém světě. Studie výmluvně ukazují, že informační chaos způsobený dezinformacemi společnost polarizuje, přičemž se vzniklé vyhraněné skupiny vzájemně netolerují. 

Zajímavou etickou otázkou je, do jaké míry může např. státní aparát kontrolovat šíření dezinformací. Pokud by tak učinil, dopustil by se nepřípustné cenzury? Není šíření jakékoli zprávy (ať už pravdivé nebo nepravdivé) předmětem svobody? Na druhou stranu je dezinformace jistě něco, co může porušovat právo na informace. Problém vidím především v tom, že by zde musel být někdo, kdo by měl moc rozhodovat o tom, jaký druh zpráv je přijatelný a jaký už je nepřijatelný. Tento druh státního paternalismu by mohl ve společnosti probouzet odpor a podezření z cenzury (jakkoli korektně by daný aparát ke svým rozhodnutím přistupoval). Osobně se domnívám, že velmi kvalitním nástrojem společnosti v boji s dezinformacemi je úroveň mediální gramotnosti jednotlivých občanů. A to je do velké míry úkolem školství.


Celý text naleznete zde