Špatné chování je volání o pomoc. Norská psycholožka vysvětluje, proč některé děti nepřiměřeně zlobí a co s tím

„Domnívám se, že za mnoha případy „zlobení“ jsou prostě přemrštěné požadavky. Chceme po dětech něco, na co vývojově nemají. Měli bychom to pochopit a pracovat na tom, aby se školský systém trochu lépe přizpůsobil novým poznatkům o fungování dětského mozku. Děti se chtějí chovat dobře, chtějí, aby se jim ve škole dařilo, touží po úspěchu. Jsou závislé na dospělých, nemůžou si dovolit být neustále v konfliktu, je to pro ně nebezpečné a velmi namáhavé. Kdyby věděly, jak se chovat lépe, jistě by to dělaly,“ říká v rozhovoru pro Lidové noviny norská psycholožka Kaja Johannessenová, která se specializuje na práci s dětmi a mladistvými potýkajícími se se závažnými problémy s chováním.

V rozhovoru zazní také tyto otázky a odpovědi:

Učitelé si v poslední době často stěžují, že dětí s nejrůznějšími poruchami chování přibývá. Čím by to podle vás mohlo být? 

Pokud přibývá kázeňských problémů u dětí, pak bych skoro řekla, že tedy v systému přibylo něčeho, co je způsobuje. Z toho, co zatím víme o mozku, vyplývá, že existují okolnosti, s nimiž je pro děti těžké se vypořádat. V Norsku i v ČR jdou děti do školy v šesti letech. Je ale otázkou, jak ty školy vypadají. Rozšířená představa je, že dítě, aby se učilo, musí v klidu sedět u stolu a poslouchat. Tohle ale vyhovuje jen menšině dětí, většina šestiletých potřebuje hodně pohybu. Je dokázáno, že tam, kde se po dětech vyžaduje víc sezení, bývá také víc kázeňských problémů než v systému, kde se můžou hodně hýbat, běhat, trávit přestávky aktivně.

A co když se učitel snaží zjednat si kázeň tím, že dítě okřikne nebo potrestá? 

Problém s restrikcemi a tresty je ten, že možná zaberou v danou chvíli, ale z dlouhodobého hlediska dítěti nepomohou a problém nevyřeší. Když dítě vyvádí, dospělý se cítí bezmocný, pak snadno sáhne ke křiku a trestům, je to přirozená reakce. Je třeba si tyto situace vědomě zpracovávat, abychom byli schopní své reakce změnit. Chápu ředitele, když mají ve škole 15 vyrušujících a nespolupracujících dětí, a přitom musejí zajistit kvalitní vzdělání všem ostatním, že je to pro ně frustrující a složité. Když nevím, jak s problémem naložit, chci se ho zbavit a ochránit ostatní, to je logická reakce. My v Norsku si ale říkáme, že to, co svědčí „zlobivým“ dětem, svědčí i těm ostatním. Většinou nejsou potřeba nějaké speciální školy ani není nutné se celé vyučování zaobírat nespolupracujícími dětmi, ale když pochopíme, co se děje, a pomůžeme jim, pak v mnoha ohledech pomůžeme všem.


Celý text naleznete zde