Martina Habrová: Vztah českých škol k chybování nebyl a není dobře pojatý, ať už ve vztahu k dětem, nebo učitelům

„Ve vzdělávacích kruzích se o významu práce s chybou mluví, ale řekla bych, že zatím spíš jen mluví,“ říká v reportáži magazínu Rodiče vítáni učitelka a lektorka Petra Dočkalová, která na toto téma vede semináře. „Mnoho učitelů již prošlo školením, ale často vidím, že práce s chybou je pro ně to, jak to dělali vždycky. Chyby najít, spočítat a oznámkovat. Aniž by se zajímali o to, proč dítě chybu dělá.“

„Vztah českých škol k chybování nebyl a není dobře pojatý, ať už ve vztahu k dětem, nebo učitelům,“ myslí si Martina Habrová, školní mentorka s dlouholetou pedagogickou zkušeností. Podle jejích zkušeností se mnoho pedagogů bojí si přiznat, že se potřebují profesně rozvíjet. Když už pro odbornou pomoc přijdou, přicházejí s tím, že opravit potřebuje žák. „Pomalu se to ale mění,“ dodává. „Při mentoringu učitelé postupně přicházejí na to, že i malá změna v jejich přístupu mění celkovou situaci. Že práce na sobě se vyplácí.“

Jedna z klientek Martiny Habrové, mladá učitelka druhého stupně Jana, říká, že strach přiznat chybu mají učitelé i proto, že za to bývají trestáni vedením nebo kolegy. „Jsou školy, kde učitele, který si neví rady, nepodrží, naopak, ještě na něj celou situaci ´hodí´. Jsem ráda, že to není případ téhle školy, ale sama jsem to zažila na minulém pracovišti.“ Není divu, že pak učitelé své potíže, pochybnosti, slabosti neradi přiznávají.

Podle Ivy Šagátové, zástupkyně ředitele Základní školy profesora Švejcara v Praze-Modřanech, je na vedení škol, aby učitelům ukázalo, že práce na sobě je běžnou součástí profilu učitele, že naopak chybuje ten, kdo se nevzdělává. „Přihlásila jsem se na kurz koučinku a mentoringu, jsem v programu Ředitel naživo… Taky už nejsem jitřní rosa, ale učím se pořád a baví mě to,“ říká Iva Šagátová.


Celý text naleznete zde