Traumatizované dítě v každé třídě, Psycholožka přibližuje problémy péče o děti, které opakovaně prožily trauma

„Zkoumala jsem děti s traumatem v osobní historii, konkrétně jsem se zabývala tím, jak je o ně postaráno v systému školství, sociální péče nebo zdravotnictví. Můj výzkum byl kvalitativní a obsahoval vzorek 150 dětí a jejich případových studií. Nehovořila jsem přímo s nimi, ale s pracovníky, kteří je měli na starosti. Ti mi dávali komplexní pohled na anamnézu i momentální situaci dítěte,“ říká psycholožka Leona Jochmanová v rozhovoru pro Lidové noviny.

Leona Jochmanová (upol.cz)

V rozhovoru zazní také tyto otázky a odpovědi:

Jakou roli v životě těchto dětí hraje škola? 

Škola bývá prvním místem, kde se projeví potíže. Dítě prostě zlobí. Je agresivní, neklidné, impulzivní, neudrží pozornost, může být úzkostné, provokuje, zkrátka vykazuje zdánlivé symptomy ADHD. Bohužel se často stane, že si tuto diagnózu i odnese, a navíc k tomu medikaci. Přitom kdyby se někdo zajímal o jeho život, o to, jak to funguje v jeho rodině, pak by dostalo tu správnou diagnózu, tedy posttraumatickou stresovou poruchu. Děti s traumatem v anamnéze, které řešil primárně školský systém, si odnášely diagnózu ADHD ve 30 procentech případů. To je absolutně nadsazené číslo a svědčí o tom, že v diagnostice a péči o tyto děti často selháváme.

Jak je vůbec možné, že se na trauma v anamnéze dítěte nepřijde? Přece když dospělý člověk absolvuje sezení u psychologa nebo psychoterapeuta, prochází se jeho život velmi detailně.

Samozřejmě by bylo ideální detailně zmapovat osobní situaci každého dítěte, které má problémy. Pokud zjistíte, že dítě bylo tři roky svědkem násilí v rodině, je to velmi cenná informace, na níž je možné stavět další péči. Jenže tak tomu není. V České republice se děti, které vykazují nějaké poruchy chování, obvykle řeší ve školském, sociálním nebo zdravotnickém systému. Pokud se dítě ocitne u klinického psychologa, psychiatra nebo v léčebně, tam by mapování podrobné anamnézy mělo být standardem – i když ani toto bohužel neplatí úplně. Školská zařízení, jako jsou pedagogicko-psychologické poradny, jsou v přístupu velmi odlišné. Doptávat by se měly, ale z důvodů absolutního přetížení kvůli administrativě inkluze se v poslední době omezují spíš jen na otázky spojené se školou. Výchovný poradce nebo školní psycholog se na rodinné zázemí a historii ani ptát nemohou.

V čem vidíte hlavní problém péče o traumatizované děti u nás? 

V roztříštěnosti systému. Chybí nám systém komplexní péče o tyto děti. Neexistují jednotné diagnostické postupy a terapie, jednotlivé systémy nejsou propojené. Nemáme pracoviště, které by tuto problematiku řešilo se všemi jejími specifiky.


Celý rozhovor naleznete v Lidových novinách