„My tady pořád mluvíme o nějakých metodikách, rámcových programech a prevenci. Pořád jen mluvíme. Preventivní programy jsou u nás na vysoké úrovni. Bohužel ale ne zásluhou státu. Skvělé projekty přichází od soukromých subjektů a jiných organizací. Kdyby se to mělo ze strany státu zlepšit, tak si myslím, že v souvislosti s digitální daní by se měla část peněz převést do fondu, ze kterého by vznikaly preventivní materiály. Jako v severských zemích,“ říká v rozhovoru o kyberšikaně Martin Kožíšek. Rozhovor přináší iDNES.
 |
| Martin Kožíšek (repro DVTV) |
Moje představa o predátorovi na sociálních sítích je asi trochu zkreslená. Kdo je takový typický predátor na sociálních sítích, kybergroomer?
Nejčastější útočník na internetu má 17 až 23 let. Čím mladší, tím brutálnější umí být. A hlavní je, že se ten věk neustále snižuje.
Proč se podle vás ten věk snižuje?
Paradoxně si myslíme, že v dnešní době spolu děti chodí a spí relativně brzy. Naopak se ale v tomto případě věk neustále zvyšuje. Jinými slovy – fyzický kontakt nahrazujeme internetem. Vyrůstá nám tady bezdotyková generace, která dokáže velice rychle navázat vztah na internetu. A přes něj pak řeší veškeré problémy, takže tu máme rozchody po SMS, hádáme se na webu. Děti nemají takovou zkušenost s tím „reálným životem“. A tak si dokážou i více přes internet ublížit, i když v reálu by toho nebyly vůbec schopné.
Myslíte si, že děti v tomto ohledu potřebují ještě nějaké další vzdělání? Sám jste naznačil, že dokážou rozeznat predátora, na druhou stranu ovšem posílají fotky naprosto cizím lidem…
Problém je v tom, že si stále všichni myslí, že tohle se jim stát nemůže. Na školách mohou mít hned několik přednášek na toto téma, což může ale dopadnout maximálně tak, že o tom riziku děti budou vědět, ale stále si budou myslet, že jsou mimo ohrožení. Ve většině případů pak budou říkat „Tohle já jsem věděla, nám pouštěli film, ale myslela jsem si, že tohle je skutečné“. Často se samozřejmě stává, že nám říkají, že téma zbytečně nafukujeme, ale riziko tu opravdu je.
Existuje nějaká „první pomoc“?
Rozhodně se to musí řešit okamžitě, záleží i na konkrétním jevu. Když mi někdo začne na internetu nadávat, tak by se měl člověk naučit neodpovídat, nereagovat. Využít blokaci, protože ve chvíli, kdy útočníka začneme motivovat, budeme odpovídat a bránit se, tak si může přizvat kamarády a najednou už ten problém bude obrovský a my se jej nedokážeme zbavit. Potom by to mělo být včasné oznámení rodičům, kamarádovi, Lince bezpečí. To i v případě úniku fotek.
Celý rozhovor naleznete zde
3 komentářů:
Proti tomuhle je podprůměrný učitel, který učí Vaše dítě docela sranda. A u rodičů, kteří se starají o dítě až v pololetí, kdy zjistí, že tam má pětky, je toto ohrožení téměř jistotou.
Zase to budou řešit učitelé?
Jednoduchá násobilka: Když není kontakt člověčí, tak je jiný. Máme, co zasluhujeme.
Ještě mi nejde na rozum, jak může být situace čím dál horší, když máme skvělé preventivní plány?!To je protimluv!!!
Pane Vaňku, že to budou řešit učitelé je jisté!! A taky budou prokazovat, že to udělali včas, dobře a interaktivbě a zábavně:-)
Chtěla jsme se zapojit se svou třídou do programu duševního zdraví vedeného nudz(přijali mě) a pan ředitel mé zš si to nepřeje. Stát neumí prevenci systematicky řídit.
Okomentovat