„Jediné, co všechny děti v domácím vzdělávání spojuje, je, že se učí doma. Proč a jak se hodně liší. Pro svou knihu jsem si důvody rozdělila do čtyř skupin. Do první patří rodiny, ve kterých rodiče musejí vycestovat za prací a berou své děti s sebou. Ve druhé jsou rodiny dětí se zvláštním nadáním, například sportovci, hudebníci nebo umělci, kteří potřebují speciální rozvrh. Ve třetí jsou rodiny, které volí domácí školu kvůli psychické nebo fyzické odlišnosti svého dítěte. A v té poslední jsou rodiny, jež se od ostatních liší tím, že chtějí žít po svém. Jsou například věřící, ekologicky zaměřené anebo jenom chtějí výuku pojmout jinak než běžná základní škola. To byl i můj případ,“ říká v rozhovoru pro Lidové noviny Irena Kašparová, autorka knihy Spolu: Průvodce domácím vzděláváním. Doma učila svoje čtyři děti.
 |
| Irena Kašparová (muni.cz) |
Co jste dělala jinak než v klasické škole?
Když jsem s domácí výukou začínala, lpěla jsem na učebnicích. Byly pro nás vodítkem, co všechno máme probrat. Pak jsem si ale uvědomila, že jsem jejich otrok a že jsem si akorát přinesla školu domů. Tím se vytratil důvod, proč jsem se pro domácí vzdělávání v první řadě rozhodla. A tak jsme po prvním roce začali s,,projektovým vyučováním“, jak jsme tomu říkali. Syn si pokaždé vybral téma, které ho zajímalo, jednu dobu to byli indiáni, pak zase zlato a kolem něho se odvíjelo, co bylo třeba se naučit. Psali jsme na něj diktáty, slohové práce, hledala jsem v něm matematiku. Byly s ním spojené i dějepis, zeměpis, výtvarka, sportovky nebo hudební výchova. Tímto způsobem jsme probrali jednotlivé předměty a ještě si prohloubili znalosti.
Nechybí dětem, které jsou doma, kolektiv?
To je jeden z důvodů, proč politici dlouho nechtěli schválit domácí vzdělávání i pro druhý stupeň. Nazývali to,,skleníkový efekt“, že reálný, drsný školní svět v domácí škole není.,,Domškoláci“ ale nejsou doma izolované děti. Mají spoustu kroužků a aktivit. Je pravda, že kroužky sdružují lidi podobných zájmů, nikoliv celou společnost, ale zároveň probíhají mimo domov, ve městě, kde děti vidí každodenní život. Mně naopak přijde samoúčelné dávat děti do kolektivu kohorty, kde jsou všichni stejně staří a navzájem se poměřují. Tento způsob výuky prospívá pouze průměrným žákům. Ti silní i ti slabí jím trpí. Už řadu desetiletí si tím vychováváme silný průměr. V běžném životě je přirozené být ve skupině různě starých a různě vzdělaných lidí. V práci také máte mladší zaměstnance společně se staršími a navzájem se od sebe učí a spolupracují. Děti v domácím vzdělávání mívají častější kontakty s různě starými lidmi. Rodiče je zapojují do svých záležitostí a jsou více součástí života dospělých. Obohacuje to všechny.
Celý text naleznete v Lidových novinách
0 komentářů:
Okomentovat