„I když se dítě chce změnit, nechce dělat problémy, často to prostě nedokáže. Aby uspělo, někdo mu musí pomoci,“ říká terapeut a lektor Julius Bittmann, který se věnuje dětem s problémovým chováním a využívá k tomu vlastní zkušenost z dětství. Rozhovor přináší magazín Rodiče vítáni.
Kdy u vás začal obrat k lepšímu?
Mám to spojené s takovými dvěma momenty. Na začátku sedmé třídy mě přivedla domů policie, protože jsem napadl spolužáka. Tedy porval jsem se se spolužákem, jehož otec byl policajt. A byl z toho velký průšvih. Pamatuju si mámu, jak celé odpoledne brečí a opakuje: „Ježíšmarjá, co z tebe bude, co z tebe bude…“ To mě zasáhlo. Došlo mi, že se můžou začít dít i větší průšvihy než dvojky, trojky z chování. A padl na mě strach, nechtěl jsem skončit v pasťáku a pak ve vězení. A další událost byla o rok později, kdy s námi výchovný poradce probíral naše další směřování, a mně vyšlo, že bych měl jít na učňák. U nás v Jablonci je učňák v LIAZu a měl velmi špatnou pověst. Zaskočilo mě to. Měl jsem sice dvojky a trojky, ale zároveň jsem byl velký čtenář a spíš studijní typ. „Přece nemůžu jít do LIAZu, když jsem úplně levej, tam mě zabijou,“ říkal jsem si s hrůzou. Měl jsem pohovor s třídní a ředitelem a pamatuju si, že mi řekl: „Mohl bys studovat jakoukoli školu, ale pokud by ses nechoval jako blázen. Jestli chceš někam jinak než do LIAZu, máš rok a půl na to, aby ses srovnal.“ To, co řekl, není pravda, protože o přijetí rozhodují výsledky přijímaček, ale mě to nakoplo k rozhodnutí, že se sebou něco udělám, postupně. A změna se mi začala dařit, a to proto, že jsem si zadával reálnější cíle než dřív.
Takže přání se změnit vás provázelo i dříve?
No ano, bylo to takové to „od zítřka se budu chovat jinak, už to nebudu dělat, polepším se…“ To mi ovšem vždycky vydrželo tak dvě až tři hodiny, byl to moc absolutní, málo konkrétní, příliš vysoký cíl, a žádný plán. Takže to při první příležitosti ztroskotalo. Reálná změna nastala ve chvíli, kdy jsem se zaměřil na kratší časový úsek a na konkrétní cíl. Třeba „tento týden zkusím nedostat poznámku“. Trvalo mi to přes rok, ale v polovině devítky jsem pak měl poprvé jedničku z chování. Celý ten proces „detoxu“ byl velmi bolestný, protože jsem se musel pustit navyklého chování, celého toho divadla, humbuku, které mi nějak kompenzovaly pocity méněcennosti, vyloučení a zoufalství, ale místo toho jsem neměl nic. Byl jsem pořád neoblíbený, ale už jsem nepoutal pozornost. Učitelé a spolužáci mi změnu dlouho nevěřili. Ze středu dění jsem se stáhl do sebe, skoro jsem až měl sociální fobii. A zároveň mi to dávalo prostor se opravdu pozorovat a uvidět, že se chovám jako magor, a to mi způsobovalo další utrpení. Uvědomil jsem si, že umím být jen zticha, nebo dělat bordel a urážet lidi, že si s nimi neumím normálně povídat. Že nemám témata.
Celý rozhovor naleznete zde
0 komentářů:
Okomentovat