Petr Čornej: Devítky, na které se zapomíná

V médiích i v materiálech určených učitelům a školské veřejnosti dominují léta 1919, 1939, 1969 a zvláště 1989, na většinu starších dat se pozapomnělo. Příspěvek, který tu předkládám, se snaží upozornit na několik neprávem opomíjených jubilejních „devítek“ v českých dějinách. Začínáme v dějinném přítmí.

Petr Čornej (wikipedia.org)

V roce 1869 to byla velká sláva. Převážně katolická Morava i již poměrně liberální jazykově česká společnost si připomínaly 1000 let, která 14. února uplynula od smrti „věrozvěsta“ Konstantina – Cyrila, jenž spolu s bratrem Metodějem přeložil do staroslověnštiny (snad s výjimkou Knih makabejských) celou Bibli a zásadním způsobem přispěl ke christianizaci takzvané Velkomoravské říše. V roce 2019 zajímá Konstantinův osud už jen málokoho. Přitom jeho skon byl pro Řím, kde soluňští bratři od přelomu let 867–868 pobývali, bez nadsázky mimořádnou událostí...

Zásluhou zesnulých historiků Zdeňka Fialy a Dušana Třeštíka se ve vědecké a populárně naučné literatuře i v učebnicích dějepisu prosadil rok 935 jako datum zabití knížete Václava na staroboleslavském hradišti. Ačkoliv o dnu, kdy se tak stalo (pondělí 28. září), neexistovaly nikdy pochybnosti, okolo vročení se vedly polemiky, byť ve středověku i v raném novověku jednoznačně převážil rok 929. Jeho výsadní pozici ještě umocnilo svatováclavské milénium, mohutně oslavované v roce 1929 spolu s ukončením dostavby Svatovítské katedrály. Seznámíme-li se důkladně s Fialovými a Třeštíkovými názory, zjistíme, že se opírají o nepřímé argumenty, sestavené do logicky vyhlížející struktury. Stoprocentní důkaz, jenž by přesvědčivě doložil, v kterém roce svatý kníže zahynul, ale nemáme. Není proto důvod vylučovat z dějin tradiční datum 28. září 929...

Ani nové interpretace mapující okolnosti vydání Dekretu kutnohorského, datovaného 18. ledna 1409, nemohou zpochybnit jeho očividné důsledky. V reakci na zásadní změnu hlasovacího mechanismu na pražském vysokém učení (příslušníci českého národa obdrželi díky mandátu krále Václava IV. tři hlasy, členové takzvaných cizích národů hlas jediný; do té doby byl poměr obrácený), opustila většina učitelů a studentů bavorského, saského a polského (sem spadali hlavně Slezané) Prahu a zamířila na univerzity v sousedních zemích. Část z nich zakotvila na nově zřízeném učení v Lipsku. Ačkoliv do řad geograficky chápaného českého národa patřili i čeští Němci, uvolnilo panovníkovo rozhodnutí cestu k postupnému ovládnutí univerzity přívrženci formujícího se husitství. Pražské vysoké učení se tak ocitalo ve stále zjevnější mezinárodní izolaci, zato potvrdilo svou pověst ideové kolébky husitského hnutí.

Výbuch husitské revoluce, která začala první pražskou defenestrací 30. července 1419, však neiniciovala pražská univerzita, nýbrž radikální kazatel Jan Želivský v součinnosti s předními měšťany Nového Města pražského i s některými členy královského dvora, včetně Jana Žižky. Někdejší trocnovský zeman právě v tento den vstoupil na scénu velkých dějin. Jedenáct až čtrnáct obětí, svržených z oken Novoměstské radnice, leží na počátku sedmnáct let trvající krvavé bouře, v níž se úsilí o církevní reformu prolnulo se zásadní proměnou politického uspořádání. Pro tehdejší obyvatele českého státu byl 30. červenec 1419 stejně přelomovým i symbolickým mezníkem jako pro pozdější generace 8. listopad 1620, 28. říjen 1918, 15. březen 1939, 25. únor 1948, 21. srpen 1968 či 17. listopad 1989. Revoluční erupci po necelých třech týdnech umocnila smrt krále Václava IV., který novoměstský převrat zpětně legalizoval. Panovníkův organismus však nevydržel nápor překotného dění. Kulturně založený, leč politicky nepříliš úspěšný Lucemburk, vládnoucí od listopadu 1378, zemřel odpoledne 16. srpna 1419 na Novém Hradě u Kunratic ve věku osmapadesáti let...

Následující století sice neoplývá politicky osudovými „devítkovými“ roky, zato přineslo rok 1579, mimořádně významný v rámci kulturní historie. Uvedené datum čteme v prvním svazku slavné šestidílné Kralické bible. Kolektivní dílo překladatelů spjatých s Jednotou bratrskou bylo zkompletováno v létě 1594. Až do vydání českého ekumenického překladu ve druhé polovině 20. století plnila Kralická bible své poslání, a to nejen v nekatolických kruzích. Právníci mají zmíněný rok spojený s knižním vydáním Práv městských Království českého, spisu univerzitního profesora Pavla Kristiána z Koldína, který tak provedl unifikaci městského práva na českém území.

Zato počátek 17. věku dramatickými devítkami doslova hýří. Dne 7. července 1609 byl datován proslulý Rudolfův majestát, zaručující v Českém království svobodu náboženského vyznání i stoupencům nekatolické České konfese (tj. takzvaným staroutrakvistům, novoutrakvistům a členům


Celý text naleznete zde