Ředitel ZŠ: Abych mohl po učitelích něco chtít, musím jim dát podporu. Materiální, finanční i psychickou

„Abych mohl po učitelích něco chtít, musím jim dát podporu. Materiální, finanční i psychickou. Odkláním od nich administrativu, jak to jen jde, ta se stahuje ke mně a k mým zástupkyním. Učitel má hlavně učit. Dávám učitelům volnost, nebudu je povinně držet ve škole do půl čtvrté. Jsou to dospělí, vysokoškolsky vzdělaní lidé, kterým svěřuji odpovědnost. Potřebuju učitele, který mi přijde do třídy spokojený, usměvavý. Musí mít zajištěné pomůcky, má služební notebook, v každé třídě funguje počítač. Když přijde učitel, že něco potřebuje, neberu to nikdy tak, že si vymýšlí, věřím, že to opravdu potřebuje, a snažím se mu to zajistit. Když něco chtějí, musím na to sehnat peníze,“ říká ředitel základní školy v Čelákovicích Jiří Kyliánek. Rozhovor přináší magazín Rodiče vítáni.

Jiří Kyliánek (linkedin.cz)

V rozhovoru zazní také tyto otázky a odpovědi:

Je společné vzdělávání neboli inkluze dobrá myšlenka? 

Je to skvělá myšlenka, ale není bohužel dobře personálně a finančně zajištěná.Ve škole mám pět nebo šest učitelů, kteří vystudovali speciální pedagogiku, ale ani jeden speciálního pedagoga nedělá. Normálně učí. Speciálního pedagoga na půl úvazku si platím z šablon. To je ale nesystémové. Až mi šablony skončí, naše speciální pedagožka zase přejde na normální úvazek učitelky na prvním stupni a pedagogické intervenci pro integrované děti se dál věnovat nebude. Na dvě stě až tři sta dětí by škola měla mít automaticky nárok na speciálního pedagoga, to by bylo o něčem jiném. Takže za mě k inkluzi: určitě na škole chybí nárokový speciální pedagog a školní asistent. To jsou teď pozice hrazené ze šablon. Takto to má spousta škol. Co se stane, až nebudou?

Jak to budete řešit vy, až dojdou peníze ze šablon? 

To nevím. Je fakt, že náš zřizovatel, než přišly nárokové peníze na asistenty v roce 2016, nám na jednoho asistenta platil ročně šedesát tisíc korun. Na asistenty teď peníze jsou, ale jsou v tom různé zádrhele. Smlouvu na dobu určitou mohou dostat jen dvakrát, pak mají nárok na pracovní poměr na dobu neurčitou. Jejich působení na škole je ale vždy vázané na posudek pedagogicko-psychologické poradny a konkrétní dítě. Když dítě odejde nebo se mu změní diagnóza a asistent již není potřeba, musím ho propustit. A musím mu dle zákoníku práce vyplatit odstupné. Ale na to mi peníze nikdo nedá, musím použít finance na ohodnocení pedagogů.

Myslíte si, že nějakému dítěti od vás by bylo lépe ve speciální škole? 

Asi dvanáct, patnáct kilometrů odsud, v Brandýse-Staré Boleslavi, je praktická škola. Mají tam SPC, takže tam někdy posíláme děti na posouzení a spolupracujeme. Teď jsme zvažovali přeřazení žáka sedmé třídy s lehkým mentálním postižením do této školy. Myslíme si, že by mu prospělo pomalejší tempo a menší kolektiv, než má naše běžná třída o dvaceti osmi žácích. Na druhou stranu on to tak nevnímá a ani jeho rodiče. Dostává dvojky, trojky, takže maminka má pocit, že je vše v pořádku. Je to ale hodnocení snížených výstupů. Maminka by po určitém váhání i s přeřazením souhlasila, ale dojíždění je problém. Je to sociálně slabší rodina a nemá, jak tam syna dopravit.

Má ten žák nějaké problémy v kolektivu? 

To bych neřekl, není nijak vyčleněný. Do ŠVP jsme si totiž dali, že jsme škola vzájemného porozumění, a na tom pracujeme. S dětmi, s rodiči, a to neustále. Jakmile je nějaký problém, voláme rodičům a společně to řešíme. Dobré klima a nálada jsou pro školu důležité.


Celý rozhovor naleznete zde