„Na venkově často nebyly silnice a i ve městech bývala zpevněná například jen náměstí nebo hlavní ulice, ale čím dál na periferii se šlo, tím dlažby ubývalo. Navíc poměrně dlouho děti boty ani nenosily po celý rok,“ vysvětluje Jan Šimek z Národního pedagogického muzea. „V zimě, když se ve svých jediných botách brodily sněhem nebo blátem, dorazily do školy úplně mokré. Proto začaly sílit hlasy, že by měly mít boty aspoň dvoje, z čehož jedny budou přezůvky do školy.“ Reportáž Lidových novin se věnuje „školnímu přezouvání“.
V prvních desetiletích 20. století se sice objevily první snahy o zavedení povinného přezouvání ve školách, ale v cestě tomuto opatření často stála bídná finanční situace rodin. Proto Červený kříž a další dobročinné organizace pořádaly na obutí školáků sbírky. Mezi lidmi se také šířily střihy na bačkory různých velikostí. K jejich výrobě se měl využívat například materiál z obnošených kabátů nebo podobné teplé a trvanlivé tkaniny...
„Ve 40. letech, v období válečném a poválečném, byl obecně velký nedostatek jakýchkoliv materiálů, takže ve školách ani nebyla povinnost se přezouvat. Postupem času, od 50. let dál, už se ale boty stávaly dostupnějšími. Rodiny si už bez větších problémů mohly dovolit jak cvičky na tělocvik, tak i přezůvky, a ty se tak staly povinnou součástí školní docházky,“ uzavírá Jan Šimek z Národního pedagogického muzea a knihovny J. A. Komenského v Praze.
Přezouvání je povinné ve skandinávských zemích, respektive musejí se sundat boty, ve kterých dítě do školy přišlo... Úplně odlišný přístup pak vládne v Itálii, a to i v té severní, kde leckdy leží sníh od listopadu do dubna. Podobně se děti nepřezouvají ani ve Velké Británii, Francii nebo v USA.
Celý text naleznete v Lidových novinách
0 komentářů:
Okomentovat