Tajný učitel: Na některých školách přetrvává socialistický model protekcionismu, známostí, rutinérství a zaběhlých kolejí

Často přemýšlím, proč se dnes lidé rozhodnou učit děti. Je to snad práce jako každá jiná? Prázdniny? Mají děti opravdu rádi? Rodinná tradice? Žijí z pozornosti, jako herci na jevišti? Potřebují moc, kterou nad dětmi z definice své pozice mají? Mají rádi pokorné rodiče, kteří se s čepicí ruce přichází pozeptat na prospěch svého potomka? Těší je konflikty s hyper-ochranitelskými rodiči? Jak dlouho vydrží člověku, v každodenním kolotoči práce a rutiny, idealistická láska k dětem?

Většinu dobrých učitelů, které jsem měl tu čest potkat, drží nad vodou pocit odpovědnosti, nadšení a zájem jejich žáků o výuku, předmět a také, byť jen sporadicky vyjádřené, uznání žáků, rodičů a kolegů k jejich osobě a práci. Má-li člověk navíc to štěstí, že přistane v kolektivu učitelů, kteří mají svobodu ve svém počínání, klid od byrokratického strachu, kontroly, papírů a nařízení a kteří si vzájemně „sednou“, je zaděláno na dlouholeté úspěšné působení. Znakem dobrého a fungujícího kolektivu je psychologické bezpečí a humor. Legrace musí být; pokud není, je zle.

Toto je ovšem konstelace, které je jako šafránu a která má nešťastnou tendenci skončit a to tak, že ze dne na den.

Stačí jedna změna ve vedení a z relativně dobré školy se během neuvěřitelně krátké doby stane sešněrovaná a suchá instituce, která sice plní do puntíku veškerá byrokratická nařízení, která má výborné inspekční zprávy a kterou zřizovatel miluje tak, že s ní chce mít děti, ale jejíž učitelské osazenstvo se s děsivou rychlostí promění z aktivních sebevědomých kolegů v tiché přitakávače vrchnosti. Záhy už nejde o to, kdo je dobrý a kdo špatný učitel, ale o to, kdo je poslušný, kdo má správný papír a kdo dobře a včas vyplňuje tabulky. Jinými slovy navenek, z hlediska úředníka, je škola zářivým vzorem. Zevnitř, z hlediska žáků a učitelů, je už pohled více než jiný.

Škola postupně přestane působit jako jeden sehraný organismus se stejnými hodnotami. Kantoři se rozprchnou do svých tříd a uzavřou do bezpečných ulit. Žactvo následuje příklad. Společně sdílený standard chování a výuky postupně mizí, počuraných záchodů, kosočtverců, zranění a šikany přibývá. Pro všechna požehnání se chodí do ředitelny. Nic se nedělá spontánně, kvůli obavám, aby jeden nepřekročil pomyslnou čáru a neupadl v nemilost. Strach, konformita, vypočítavé službičkaření a donášení se šíří rychlostí večerního stínu. Na koni jsou ti, kteří jsou s vedením zadobře a ostatní znenadání žijí v existenčním strachu. Škola ztratí srdce.

Tohle, nikoli pouze peníze, je důvodem, proč dobří učitelé s profesní a lidskou integritou po čase opouští své žáky a profesi. Na některých školách, třicet let po revoluci, přetrvává smrdutý socialistický model protekcionismu, známostí, rutinérství a zaběhlých kolejí. Na jiné školy se po krátkém či delším šťastném vydechnutí, vláda cukru a biče arogantního úředníka opět vrací. Znovuobjevený uniformní centralismus poslední dekády v podobě státních maturit a přijímaček, stínu inkluze, hloupého zákona o kvalifikaci a také nově připravovaných osnov, věci evidentně nepomáhají. Spíše nabíjí zbraně těm, kteří prahnou po moci, po adoraci svými poddanými a po možnosti dusit neposlušné učitele.

Přizpůsobí-li se učitelé byrokratům a vymění svoji svobodu za jistotu bakšiše, odnesou to nejen oni, odsouzení strávit zbytek učitelské kariéry v pozici servilního šplhala, či protivného rýpala s omezenou životností, ale zejména žáci, pro které se jejich škola stane podobně hořkou vzpomínkou na prudou promarněná léta, jakou mají jejich rodiče. Učitel s profesní a lidskou integritou vydrží byrokratickou buzeraci a mocenskou šikanu jen malou chvíli. Pak se buď zlomí a stane se, v zájmu své rodiny a hypotéky opatrným rutinérem, nebo odejde, nahrazen poslušným patolízalem. V obou případech to odnesou žáci.

Učitel nemůže dlouhodobě pracovat v zakuklené izolaci, ani v privilegované pozici oblíbence, neboť z izolace se časem stane vyhoření a každé nezasloužené privilegium, jak známo, jednou skončí. Musí být částí rovnocenné skupiny kolegů, kteří se vzájemně podporují a inspirují v zájmu "dobré praxe". Je odpovědností moudrého vedení, aby takovou skupinu učitelů aktivně podporovalo a aby učitelé, pokud chtějí, měli možnost aktivně spolurozhodovat o důležitých záležitostech týkajících se celé školy. Pak budou školu jako celek vlastnit a cítit za ni odpovědnost, čímž se docílí sdílení společných hodnot v oblasti standardů chování, kvality výuky, komunikace s rodiči a jiných důležitých aspektů školního života. Toto je esence kterékoliv dobré školy, státní, alternativní či soukromé, ta nehmatatelná atmosféra, která vás, krom závanu ze záchodků, upoutá hned poté, co vstoupíte do prostor budovy. To je to, proč vnímaví rodiče preferují některé školy nad jiné.

Pokud se tedy ta vzácná konstelace povede a vedení chápe svoji roli jako polštář mezi byrokraty a učiteli a jako katalyzátor dobrého učení a mezilidských vztahů, pokud učitelé táhnou za jeden provaz, pak je potřeba tento vzácný a ojedinělý jev vědomě a denně chránit. Toto za učitele nikdo neudělá. Učitelé mohou své vedení a svou školu bránit, v případě potřeby, i neortodoxními prostředky.

Máte-li to štěstí že zažíváte ve vaší škole svobodu, otevřenost a spolupráci, máte-li pocit, že vám vaše škola patří, vězte, že tento stav zdaleka není samozřejmostí. Hýčkejte a střežte si jej, neboť mocichtivý šiml číhá za rohem, připraven vaši školu sežvýkat hubou plnou předpisů a nařízení a vyplivnout její duši na špinavý chodník podprůměrnosti. Pracujete-li na škole, která patří všemocnému vedení, kde mají lidé strach a kde se učitelé dělí na ty poslušné a ostatní, upřímnou soustrast. Můžete se přizpůsobit, můžete rýpat, nebo můžete rychle vzít nohy na ramena.


Převzato z autorova blogu