Renata Veselá: Výchova dítek v Čechách (Bez přiměřených mantinelů a mírného nedostatku děti dobře nevychováme)

Když se stanete prarodičem a nedej Bože jste současně i učitelem zjistíte, že pro „Vaše mladé“ (oni totiž povětšinou jsou v průměru minimálně o deset let starší, než Vy v době plození dětí – proto ty uvozovky…), je nejdůležitější to dělat jinak. Je zcela irelevantní, co radí vývojová psychologie, co nabízí zkušenosti předků, vše je spláchnuto jako škodlivé a zastaralé. Ano, my jsme také „dělali vše po svém“ ale dnešní míra „jinakosti“ je opravdu zrůdná.

Renata Veselá (archiv autorky)

Zaprvé, močí se do plín tak dlouho jak to jen jde. Je jedno, že dítě překypuje inteligencí a úplně prahne po úkolu – něco nového se naučit. Prahne po radosti z pochvaly, že se „podařilo“. Generace našich dětí chodila (považte i chlapci) ve 14 měsících bezpečně „na hrnec“ ale současní mladí predátoři musejí dokázat světu, že vládnou zcela suchým technologiím jednorázových plen a hlavně, že na ně mají.

Za druhé, dítě se má vyvíjet téměř bez omezení času a prostoru. Hygiena ano, ta je zajištěna technologiemi. Ale dítě se tu na světě zjevilo proto, aby hledalo od raného mládí svou individualitu. Proto jakékoliv klasické „ráno se vstává kolem sedmé, večer se uléhá kolem osmé“ neplatí. V pátek jsem vždy ráda, že má rozečtenou knihu, ve dvacet nula nula je totiž pohádka. Když se dítěti nechce, nebudeme omezovat jeho vývoj. Co kdyby se „našlo“ zrovna v těch  deset večer? To by svoje nalezení zaspalo. A tak děti „ďáblí“ až do noci a babky na sidlištích udiveně zírají na dětské tlupy poflakujících se mláďat až do půlnoci po venku.

Za třetí, jídlo je též „dle výběru“. Opět dokazujeme, na co vše máme, takže s potomky navštěvujeme rychlé krmelce, kde do sebe děti házejí „hanbáče“ s hranolkama a kolou a doma klíďo nahodíme v podvečer na stůl uzenin, co hrdlo ráčí. Ano ta zelenina je tam možná také ale děti si vyzobou zrovna ty klobásky a všem je to fuk. Od prvních dnů je místo míchání vařečkou v mladorodičovských kuchyních slyšet cvaknutí sklenic od „Hami-papi“. Vše je hotovo, kdo by se vařil se zeleninou od babky za zahrádky a strouhal se s babkojablky bez chemie. Když potom máte svá malá milovaná prapoupátka na chajdě a uvaříte cokoliv, kde je cibule (což je vpravdě téměř ve všem, co umíte) ptáčátka už od stolu (pokud se Vám je podařilo k tomu stolu nějakou bojovkou vmanévrovat) volají: „To nejím, tam je cibule!!

Ve školních jídelnách děti vracejí, co se vrátit dá. Učitelé a spřátelené armády sice halasně propagují zdravou stravu, dokonce již i restrikcí a omezením ve školních bufetech ale z vedlejších sámošek po škole pravidelně proudí davy dětí s brambůrkami a sladkostmi v ruce. Obdivuji kuchařky na těchto pracovištích za jejich statečnost a duševní zdraví. Ony dopoledne jídlo uvaří, odpoledne jej smetají do nádob pro výkrmnu prasat. Připomínka, že tyto obědy jsou a budou asi i mohutněji dotované z bezedných kapes daňových poplatníků je už více, než sarkasmus.

S tím jídlem – je to ode zdi ke zdi. V prvních letech života dnešní rodičové brání dětem pojídání jakýchkoliv sladkostí nasazením vlastního života. Cukr je jed. Zajímalo by mě, jestli sledují taky ty starší v těch sámoškách. Jestli si to dají dohromady a uvědomí si, že nebudou moci kontrolovat stravu dítěte po celý život. Ne cukr není zdravý, nicméně dovedete si představit, že uchráníte dítě před kontaktem s čokoládou, zmrzlinou…a to napořád? Já ne – jsem slaboch a ke kafi si sem tam prostě něco dám.

Musíme měnit tak kategoricky styl života a výchovy? Ano, věda objevuje nové styly , metody, hodně se dbá na vazbu dítěte s rodiči, na mateřskou chodí i muži, je toho hodně nového a ne vše je špatně. Zdá se mi ale, že nyní má patent na rozum jen ten, kdo je mladý a nejlépe studoval někde v zahraničí. Anebo ten, jenž stále experimentuje a má ty známé alternativní metody, kdy je nejdůležitější, aby si děti hlavně užily pohody a hledaly svou individualitu - prostě byly „šťastné“! Obávám se, že permanentně „šťastné“ dítě v raném mládí bez řádu a přiměřených mantinelů implikuje plno psychoproblémů v dalších letech života.

Apropos, role babiček a dědečků v životě dětí je dle mého poskytnutí prostoru k vybočení ze stereotypu všedního dne, poskytnutí trochy toho rozmazlování – na pár dní. Poskytnutí propojení generací, předání zkušeností – člověčenství. Jak však máme „rozmazlovat“ rozmazlené děti? Jak ji poskytnout něco jiného, úlevného, když ony mají téměř vždy a téměř cokoliv od rodičů, aby byly prostě „šťastné“?

A s tou individualitou? Nic proti hledání, proti „zpodnětňování“ v rámci her, blbnutí a nejrůznějších moderních hraček. Ale - já osobně jsem „vznikala“ za doby temného budování socialismu a kupříkladu fixy jsem si přímo vybrečela až v deseti letech. Připadám si však individuálně rozvinutá včetně mých souputníků dostatečně. A také bezpečně vím, že bez přiměřených mantinelů, úkolů a mírného nedostatku děti opravdu dobře nevychováme ani nevzděláme. A to vše skutečně jde …i pohodově a radostně! Menší nedostatek ještě nikoho nepoškodil, menší nepohoda je jako očkování. Dítě pozná hodnotu věcí i požitků, jen když pozná i jejich nedostatek. Ale to už snad nosím dříví do lesa…snad.

O řečových dovednostech jsme vůbec nemluvila, to by tento článek nebral konce. Klasika výroku dítěte jakéhokoliv školního věku: „ Já to vím, ale neumím to říct!“

Co takhle místo kina si popovídat, místo návštěvy restaurace s dětmi uvařit a u toho si povídat a povídat…vím nevyžádané rady a ještě k tomu od starší a učitelky.