A.J. Juliani začíná přehledem poznatků o tom, co se během učení děje v mozku.... Nejnovější poznatky vědy pak propojuje s pedagogikou. Základní souvislosti přitom vysvětluje na obecně oblíbeném mýtu, podle něhož si člověk zapamatuje až 10 % toho, co přečetl, 20 % toho, co slyšel, 30 % toho, co viděl, 50 % toho, co slyšel i viděl, 70 % toho, co řekl či napsal, a 90 % toho, co udělal. Jedná se o nevědeckou a díky přesným procentům přímo chybnou interpretaci Kuželu zkušeností (Cone Of Experience) Edgara Dalea.
Tento zavádějící pokus využít seriózní Daleovo dílo k přesvědčení veřejnosti (včetně učitelské), že stačí si učební látku prohlížet (např. v podobě filmu či videa) a z poloviny je hotovo, byl poměrně úspěšný.
 |
| Bořivoj Brdička (youtube.com) |
Díky internetu je stále přiživován mnoha zdroje si neověřujícími autory popularizačních textů. Už delší čas existuje snaha akademiků uvést věci na pravou míru. Juliani odkazuje na článek Willa Thalheimera Mythical Retention Data & The Corrupted Cone (Mytická data o paměti & znehodnocený kužel).
Zdrcující kritika oněch číselných údajů přitom samozřejmě nezpochybňuje to, že učení je mnohem efektivnější při zapojení více smyslů, ani to, že konstruktivistické metody založené na vlastní aktivitě žáka (dělání) jsou efektivnější než memorování načtených informací. Daleův kužel je však třeba chápat jen jako abstraktní seřazení možných forem vzdělávání podle potenciálu, který mají. V konkrétní situaci se vždy uplatňuje mnoho různých vlivů (předchozí poznatky, momentální pozornost apod. – viz Cognitive Processes in Learning: Types, Definitions, and Examples).
Od Daleova kuželu zkušeností je jen krok ke stylům učení. Svým způsobem možná dokonce přispěl k jejich podobně velké popularitě v 2. polovině 20. st. Chybělo málo, a dospěli jsme až do stavu, kdy čtení jako učební postup nevyhledává skoro nikdo. Chyba je zjevná. Nejvhodnější metodu neurčují preference žáka, ale hlavně cíl výuky. Teprve tehdy, lze-li ho dosáhnout různými cestami, je možné vybírat. To znamená, že i představa existence učících stylů je do značné míry pouhým mýtem (Neurovědecké mýty ve vzdělávání).
Celý text naleznete zde
1 komentářů:
Hm, myslíte, že je toto ústřední problém našeho školství? Vždyť každá učitelka po jisté praxi určitě vycítí jak na to, jak které učivo naučit. Jak motivovat žáka, aby byl aktivní a aspoň ně co pobral ve škole, něco z netu, něco odjinud a hlavně pochopil, že učení je nikdy nekončícím proces, kdy stále přehodnocujeme, k čemu nám to či ono je, čím nás to či ono obohatí, v jakých dalších souvislostech to či ono najdeme - správný pedagog přesvědčí děti, že vzdělávání je prostě "dobrodrůžo" (s matematikou včetně!!)...toto většina učitelek (pánům se omlouvám, na Vás myslím též) zná. Tedy aspoň tomu chci věřit-)
Okomentovat