„V jedné z kapitol popisuji čtyři nejčastější vnitřní postoje, se kterými se setkávám a které vedou podle mého názoru opačným směrem, než se na první pohled může stát. Jedním z nich je právě přesvědčení, že když budu většinu času milý a hodný rodič, povede to k dobrému vztahu s mými dětmi. Denně ve své poradně vidím, že nepovede. Dalším takovým rozšířeným postojem je například obava nechat dítě zažít něco nepříjemného a přesvědčení, že hlavně jen díky pozitivním zážitkům z něj vyroste šťastný člověk,“ říká v rozhovoru pro deník Aktuálně psycholožka Anita Michajluková, která své poradenské zkušenosti sepsala do knihy Dítě, které se v životě neztratí.
 |
| Anita Michajluková (linkedin.com) |
Co máte na mysli pojmem "rodičovský rejstřík", který v knize často zmiňujete?
Většina z nás má o sobě představu, jakým chceme být rodičem. Tohle dělám - tohle nedělám - takový jsem - takový nejsem. Máme automatickou tendenci používat poměrně úzkou škálu nástrojů, jak se dorozumět s dětmi. Říkáme si: "Až budu mít děti, tak nikdy nebudu…" nebo naopak "Určitě vždycky budu…". V realitě si však často jen s tím, co si sami sobě dovolíme dělat, nevystačíme. Děti na to nereagují. Osvědčené nástroje nám právě ve výchově dětí mohou přestat stačit. V tu chvíli se dostáváme do problémů a potřebujeme sáhnout do krabice "tohle já nedělám" pro nástroje nové. A to se snažím své klienty naučit.
Existuje podle vás něco jako první pomoc ve vypjaté situaci, kdy si s dítětem nevím rady?
Radím svým klientům klidně vzdát pomyslně jeden set, ale připravit se dobře na ten příští, aby neprohráli celý zápas. V emočně vypjaté situaci se těžko hledá nadhled. Lepší je to vyřešit prostě nějak, i když s tím nebudu spokojena, a pak v klidu promyslet, jak jinak bych to mohla řešit příště. A příště nové řešení použít. Důležité je hledat a nedoufat, že když to nechám být, příště situaci zvládnu jinak. Nezvládnu, když nebudu připravená.
Celý rozhovor naleznete zde
2 komentářů:
Ale učitelka nesmí (zvýšit hůlas) to jako pozor.
Trenér fotbalu může na trávníku řičet jak tur ale úča nee:-)
...ale toho dobrého musí být přece ve výchově více - daleko více. Zvýšení hlasu, trestíky-spíš důsledky španého konání, ale hlavně pevné mantinely odpovídající věku, "úkoly" odpovídající věku a hlavně vazba/láska, kterou dítě cítí. Správná výchova má být pouze s pochvalami...no jasně - vize ale můžeme se k ní chtít přibližovat. To vše patří do škály výchovných manévrů.
Jenže.....historicky vždy mladé mámě poradila její máma(nebo nedej bože tchýně) Mladá jí buď naslouchala nebo ji poslala někam ale určitě ji vyslechla. Ta "stará" zas nebyla hloupá a mladou podpořila - tím ji ujistila, uklidnila a třeba si ji nakonec získala tak, že jí bylo více nasloucháno.
Toto internet neumí. A komu ty rady paní doktorka chcete vyprávět?!? Máma brouzdá na netu, vše musí být jednoduché, uživatelsky přívětivé, digitální...no to dítě opravdu není:-)
A naslouchat starým? Kdeže. Nanejvýš kamarádkám - ale to je strop.
Okomentovat