Karel Lippmann: Stručný nástin hlubších vztahů mezi mýtem, logem, křesťanstvím a literaturou

„Jak člověk svět vlastně reálně poznává? Ten, který poznává bezprostředně svými smysly a je schopen své poznatky o něm zdokonalovat, je reálným světem přirozeným. Reálný svět pak vzniká jeho prodloužením v prostoru i čase, avšak ne do úplnosti a nekonečna. Obsáhlý je zejména do minulosti a budoucnosti. Proto se dá vymezit mnohem obtížněji než svět geometrický, časem nepodmíněný. Tímto nevděčným, leč důležitým úkolem se zabývá filosofie, vedle ní ale v jiné podobě i literatura,“ píše Karel Lippmann ve své úvaze o možnostech a způsobech poznávání světa.

Karel Lippmann: Stručný nástin hlubších vztahů mezi mýtem, logem, křesťanstvím a literaturou

Řecký filosof Platón dospěl k názoru, že reálné objekty se mění, a proto poznatky o nich nemohou být trvalé. S takto pojatou pravdou se ale nespokojil a vložil ji do světa idejí. Do něj však nahlížíme skrze reálné předměty, jejichž hmotný charakter i mnohost vzájemně se překrývajících idejí však ústí v zatemňování skutečné pravdy. Tento problém pak překonávají objekty geometrické. Pravda se tak ocitá ve světě idejí a ty se nám za určitých podmínek vynořují. Předmětem vědy jsou tudíž dokonalý svět idejí a nám v něm dostupné jednotlivosti.

Naopak podle Aristotela vznikají geometrické objekty abstrakcí z objektů reálných. Ty jsou tvořeny látkou a tvarem a my abstrahujeme tvar a velikost. Věčným a vším hýbajícím je tvar bez látky – bůh. Geometrické objekty mohou vznikat i zanikat.

Jak člověk svět vlastně reálně poznává? Ten, který poznává bezprostředně svými smysly a je schopen své poznatky o něm zdokonalovat, je reálným světem přirozeným. Reálný svět pak vzniká jeho prodloužením v prostoru i čase, avšak ne do úplnosti a nekonečna. Obsáhlý je zejména do minulosti a budoucnosti. Proto se dá vymezit mnohem obtížněji než svět geometrický, časem nepodmíněný. Tímto nevděčným, leč důležitým úkolem se zabývá filosofie, vedle ní ale v jiné podobě i literatura.

Antika, která nám odkázala racionální přístup ke světu, však nikdy nezpřetrhala své mytologické kořeny. Mýtus je symbolický příběh, jehož prostřednictvím si člověk vysvětluje svět. Antický etiologický mýtus spatřoval jeho dokonalost v božském počátku, který je člověk povinen znovu a znovu obnovovat. Typický je proto příběh Odysseův. Ve slavném Homérově eposu hlavní hrdina říká: „Jsem částí všeho, co jsem potkal.“ Vyjadřuje tím své místo ve světě i smysl své dlouhé a strastiplné cesty domů. Čím je jeho cesty vymezena? Podle Aristotela je ostrou, neměnnou a nepřekročitelnou hranicí reálného světa nebeská klenba. Například to znamená, že ve starém geometrickém světě by Pythagorova věta platila pouze pro pravoúhlé trojúhelníky ležící před obzorem. Podle Eukleidova nového geometrického světa, jenž se rozpíná do absolutního nekonečna, platí tato věta pro všechny pravoúhlé trojúhelníky bez jakéhokoliv prostorového omezení. Tento klasický geometrický svět je všude stejný. Patří do něj i přirozená čísla – klasická přirozená čísla.

Literární zpracování klasického geometrického světa, který můžeme z hlediska filosofického zaznamenat např. v Demokritově teorii atomů a Epikurově hédonismu, nalezneme v Lucretiově didaktickém eposu De rerum natura: „Celá příroda tedy, jak jest, a o sobě sama / ze dvou skládá se věcí; neb jest v ní hmota a prázdno, / v kterém ta hmota má místo a hýbe se různými směry. / O hmotě, o tom, že jest, už pouhé smysly ti řeknou; / jestliže víra v smysly hned z počátku nebude pevná, / nebude naprosto možno se o něco opřít a zjistit / o věcech, které jsou skryty, jen pouhým rozumem pranic. / Potom je místo a prostor, jež obecně jmenujem prázdnem; / kdyby ho nebylo vůbec, pak nikdy by neměla místa / pro sebe hmota a nikdy by nemohla hnouti se nikam.“ Prázdno je místem pro hmotu a její pohyb. Kdyby jej nebylo, neměla by hmota kde být a nebylo by přirozeně ani pohybu. Pohyb, změna jsou pak také hlavním tématem jiné známé antické literární památky, tentokrát římského původu – Ovidiových Proměn.

Středověká scholastika (vycházela z eschatologického, vpřed hledícího křesťanského mýtu) převzala postupně Aristotelovo pojetí reálného světa. Klenba nebeská byla hranicí mezi reálným světem a nebem, v němž je místo pro Boha objímajícího reálný svět. Anselm z Canterbury však odmítl myšlenku, že Bůh je objektivně absolutní myšlenka, kdežto věci ve světě jsou jen nejisté, nahodilé, nepravdivé. Anselm říká, že Bůh je nejvyšší myslitelné bytí, což znamená, že mezi krajními, protilehlými póly skutečnosti nedokážeme vést přesnou hranici. Bez ní je jen to, nad co nelze myslet nic většího.

Vrcholem scholastiky je pak filosofie Giordana Bruna. Odmítl existenci nebeské klenby a Boha vsadil do reálného světa. Bůh jím pohybuje nekonečně prudce, což však nejsme schopni pozorovat. Tím ale činí hybnými tělesa, a to už pozorovat schopni jsme. G. Bruno tak staví rozum nad Boha. Ten totiž „kdyby chtěl činit něco jiného, než opravdu chce, mohl by činit něco jiného, než co činí; nechce-li činit než to, co činí, nemůže činit než to, co činí“. Bůh je tak zbaven svobodné vůle, stává se jen hybnou silou vesmíru. Jiný názor měl Mikuláš Kusánský svou teorií „docta ignorantia“ („vědění o nevědění“, „učená nevědomost“), podle níž je vesmír smrštěné nekonečno. Kusánovo univerzum jakožto kontrahované nekonečno se vyznačuje tím, že nemá žádný absolutní střed ani absolutně dané hranice, a proto střed vesmíru je všude a obvod nikde. O Bohu nemůžeme říct, čím je, můžeme jen odkrývat, čím není. G. Bruno svým pojetím rozumu ovlivnil pozdější evropskou moderní vědu. M. Kusánský předjímal zase Einsteinovu teorii realtivity.

V literatuře se František z Assisi ve své hymnické skladbě Chvalozpěv stvoření vyjadřuje o vztahu Boha a jím stvořeného světa prostřednictvím pojmenovávání rodinných vztahů: slunce, vítr a oheň jsou „bratři“, luna, hvězdy, ale také smrt jsou „sestry“, země je „sestra matka“. O nebi se zde nehovoří. To pro život člověka podstatné, co Bůh stvořil, nese jméno těch, kteří jsou člověku nejbližší zde, v reálném světě. Naopak typické básnické skladby z období scholastiky – legendy – mez mezi nebem a zemí zdůrazňují. Např. česky psaná Legenda o sv. Kateřině: „Ihned Maria za paži / vzdviže Kateřinu vzhóru / a řkúc: "Již sě neboj vzdoru / ani žalosti ni núzě, / neb tě mój syn k choti i k slúzě / přijal; již buď utěšena, / všie radosti nezlišena, / ale všeho smutku lišě." Lásky ženy ke Kristu není ze světského pohledu rozumná (Kateřina odmítla ruku císaře a dobrovolně přijala smrt), v platónském smyslu však výsostně erotická (erós ve významu lásky k ideálu). Ježíš je totiž v reálném světě sice nedostupný, láska k němu a jeho láska ke Kateřině ale věčná.

Renesanční „koperníkovský“ obrat k subjektu přinesl dvojí pojetí reálného světa. Galileo pronesl slavný výrok: „Kniha přírody je psaná jazykem matematiky.“ Od Descarta se odlišil tím, že hledal jevy geometrického světa ve světě reálném. Descartes totiž naopak rekonstruoval reálný svět v geometrickém prostoru. Ve svém mechanistickém světě se tak snažil napodobovat jevy reálného světa. Z Galilea vyšel I. Newton. V Galileově mechanistickém světě lze ale nacházet přírodní zákony v jejich obecné platnosti. Jde o zákony mechanistického světa, i když jsou chápány jako zákony světa reálného. Newton opíral své myšlení o mechanistický svět, hmotná tělesa se podle něho pohybují v klasickém geometrickém prostoru. Zbytek tohoto prostoru tvoří prázdnota. Hmotná plnost může mít na rozdíl od Descarta různou hustotu. Velikost hmoty tedy nezávisí jen na objemu, ale také na hustotě.

Složitou situaci člověka – subjektu, ztrativšího jistotu pevné substance a ocitnuvšího se v prostoru, v němž se nachází vždy někde „mezi“, a obtížně hledá hranici, v tomto případě mezi nebem a peklem, popsal výstižně už Dante ve své Božské komedii: „Tu pravil on (Vergilius – pozn. KL): ´Tak žalostně tu tráví / trest věčný bědné duše smutných tvorů, / kteří si žili bez hany a slávy. / Jsou přidruženi k zbabělému sboru / andělů, kteří jenom sebe ctili, / ne věrni Bohu, aniž plni vzdoru. / Nebe je svrhlo, by je netřísnili, / a peklo nevzalo je za své učně, / by hříšníci se jimi nepyšnili.´" Příznačné je, že etiologický mýtus zde reprezentuje antický básník Vergilius, který však Danta nedoprovází v eschatologickém Ráji, třetí části skladby po Pekle a Očistci.

To renesanční klasik Boccaccio ve svém Dekameronu svět v zájmu klidné mysli člověka opět sjednotil a podřídil moci racionálního řešení problémů (racionality „sui generis“). V desátém příběhu se postarší úctyhodný mistr Alberto zamiluje poněkud pošetile do mladé ženy, čímž se dostane do trapné situace. Z ní však úspěšně vyklouzne, důstojnosti a úcty znovu dosáhne svým důvtipem, kdy své vlastní zesměšnění chytrou logikou obrátí proti ženám, obětí jejichž výsměchu se měl stát:

„Mistr vycítil, že se mu velmi zdvořile posmívají, zatvářil se vesele a odpověděl:
´Paní, že miluji, to nemůže vzbudit údiv nikoho moudrého a zvláště ne vás, protože si to zasluhujete. A i když se starým lidem přirozeně nedostává sil, kterých je třeba k milostným hrám, nepostrádají proto ještě dobré vůle ani porozumění pro to, co zasluhuje být milováno. Ba dík svému stáří vyznají se v tom daleko více než mladíci. Naděje, jež mě pudí k tomu, že já, stařec, miluji vás, kterou miluje mnoho mladíků, je takováto: Byl jsem mnohokrát už při tom, když paní svačily a pojídaly vlčí boby a pórek. A třebaže na pórku není nic dobrého, přece jen méně odporná a pro chuť příjemnější je hlavička pórku. Vy však obyčejně vedeny zvrácenou chutí držíte hlavičku v ruce a pojídáte nať, která nejenom že není k ničemu, ale i ošklivě chutná. Vím tedy, paní, zda byste si při výběru milenců nepočínala podobně? Kdybyste tak učinila, vybrala byste si mne a ostatní byste zapudila.´“

Se svým životem v komplikované době se naopak nedokázal těsně před smrtí vyrovnat Don Quijote. Takto se přiznává svému vychytralému a poněkud „přízemnímu“ průvodci Sancho Panzovi: "Odpusť mi, příteli, že jsem ti zavdal příčinu k tomu, abys dělal dojem člověka stejně bláznivého jako já sám, když jsem tě uvedl v omyl, kterému jsem propadl, že totiž byli a jsou na světě potulní rytíři." A co mu na toto rozumné doznání odpoví Sancho Panza? Jeho odpověď je trochu nečekaná: "Ach běda," odvětil s pláčem Sancho. "Neumírejte nám, milostivý pane, dejte na mou radu a žijte ještě dlouhá léta. Největším bláznovstvím, kterého se může na světě člověk dopustit, je takto skonávat, když ho nikdo nezabíjí a na kořen života mu sahá jenom smutek a žal. Nepoddávejte se tomu tolik, vstaňte přece z lože a pojďme se toulat do polí v pastýřském šatě, jak máme spolu domluveno. Dost možná, že za nějakým keřem najdeme paní doňu Dulcineu, zbavenou těch kouzel a krásnou jako květ. Jestliže snad umíráte ze zármutku nad tím, že vás stihla ta porážka, svalte všechnu vinu na mne a řekněte, že vás srazili k zemi, protože jsem vám špatně osedlal Rocinanta. A jistě jste se také, Milosti, dozvěděl z těch vašich rytířských knih, že není nic zvláštního, když jeden rytíř vyrazí se sedla druhého, a že kdo je dnes poražen, vyjde zítra z boje jako vítěz."

Jak tedy naložit rozumně se svým životem?

Tragickou odpověď nám dává Shakespearův Hamlet. Jak se vyrovnat s vraždou svého otce, když rozum nenabízí řešení? „Tak svědomí z nás dělá zbabělce, / původní barva rozhodnosti bledne / pod neduživou šedí myšlenky, / i naše nejráznější záměry / se touto bázní nemohoucně hroutí / a čin z nich nevzejde... Teď se však ztiš - / hle, krásná Ofelie... Vílo, vzpomeň / v modlitbách na mé hříchy.“ Všimněme si – svědomí (pocit mravní odpovědnosti) je příčinou nerozhodnosti. Důležité však také je, jak je toto slovo v češtině utvořeno: s-vědomí. Spojené, „scelené“ vědomí. Jeho silný tlak hubí i světskou rovinu vztahu Hamleta k Ofélii: „Jdi do kláštera! Nebo chceš rodit hříšníky? Já sám jsem docela čestný, a přece se mohu obvinit z tolika věcí, že mě matka raději neměla porodit. Jsem pyšný, pomstychtivý, samá ctižádost, a stačilo by mi jen kývnout, aby se provalilo tolik špatností, že na všechny nedokážu pomyslet, neumím si je představit a nemám čas je spáchat. Proč se tu vůbec mezi nebem a zemí mají plazit takoví chlapi jako já? Jsme všichni prolhaní lotři, nikomu z nás nevěř - jdi svojí cestou, do kláštera...“ Proč právě do kláštera?

Mechanisticky „chytrý“ svět výstižně popsala, jak jinak, žena – Emilie, která žárlivému, zrádným „přítelem“ Jagem zmanipulovanému Othellovi vmete do tváře: „Ty ublížit mi nemáš půl té moci, / co já to vydržet. Ty hloupý hejle, / než bláto zpozdilejší! Skutek spáchals - / Schovej ten meč - A kdybych měla pozbýt / životů dvacet, rozhlásím tě! Pomoc! / Maur zavraždil mou paní! Pomoc! Vražda!“

Na závěr snad ještě tento mnohem optimističtější úryvek z Komenského Porady o nápravě věcí lidských: „Myslím tedy, že především v tomto musí všichni se mnou souhlasit: že jsou tři kořeny lidské vznešenosti, vlastní lidskému duchu: rozum, který věci chápe, vůle, která se žene za tím, co je na věcech dobré, konečně pak nutkání k činu, vyzbrojené a usměrněné po všech stránkách schopnostmi k činům. (...) Přednost člověka přede všemi zvířaty je trojí: rozum, řeč, a svobodné a samostatné konání čehokoliv, ale zcela se od nich liší svobodou vůle, která není spoutána žádnou nutností konat to nebo ono.“