Škola má brzdit překotný vývoj společnosti, ale ne přísností a drcením faktů, říká vysokoškolský pedagog Ondřej Hausenblas

„Ještě před válkou stačilo hodně si ve škole pamatovat, a byla jste vzdělaná. Dnes tady máme nové a nové poznatky vědy i technologie, úplně jinou komunikaci, všechno je strašně rychlé. Za starých časů šel sedlák orat a za celý den nepromluvil, tak si zpíval a trochu se modlil. Nemusel na nic rychle reagovat, rychle se rozhodovat. Dnešní děti potřebují být vzdělané úplně jinak. Samozřejmě škola má odjakživa také funkci brzdit příliš překotný vývoj společnosti, proto obsahuje některé starobylosti – třeba číst starou literaturu pomáhá lidem, aby přemýšleli o sobě a slepě nepolykali nedomyšlené změny,“ říká Ondřej Hausenblas v rozhovoru pro magazín Rodiče vítáni.

Ondřej Hausenblas (eduin.cz)

Hausenblas pokračuje:

Tou brzdou proti chaosu už ale dnes nemá být přísnost a drcení faktů. Mohla by tak fungovat kultura školy – má to být místo jiné, než je ostatní svět, ale náročné a přitom milé a příjemné. Hodně lidí u nás si však myslí, že děti máme ve škole „zpucovat“, a jinak že zdivočejí. Když však třída díky moudrému vedení a dobrému klimatu drží pohromadě a vzájemně si pomáhá, to je radost, kterou bych přál zažít všem dětem. Zatím je to dopřáno jen některým.

V rozhovoru zazní také tyto otázky a odpovědi:

Jak jste si v 90. letech představoval, že budou české školy vypadat za třicet let?

Naivně jsem si myslel, že první, kdo se změní, budou pedagogické fakulty. Vůbec mě nenapadlo, že tam byli lidé sice nejvzdělanější, ale také nejuzavřenější, ve smyslu největšího odporu vůči změnám. Taky jsem si naivně představoval, že demokratický režim bude lidem vyhovovat. Jenže většina lidí asi chce být řízena a nenést zodpovědnost. K tomu, aby chtěly být svobodné, se ale děti mohou vychovat. Vzdělaní rodiče se hodně pozdě domákli, že se musí postarat dětem o školství. Ale většina se ještě nedobrala k tomu, že řešením není založit si vlastní soukromou školu. Protože zanedbané veřejné školství naplodí málo uvažující spoluobčany pro jejich děti – totiž voliče, kteří v budoucnu svěří vládu politikům, jimž vzdělanost vadí. Anebo nezaměstnatelné spoluobčany, kteří spotřebují jejich daně. Moc jsme se nestarali o to, aby nedošlo k tomuhle rozdvojení národa. Je to podobné jako ve třicátých letech, kdy bohatí nechali v krizi až do krajnosti zbídačit chudé, a ty pak komunisté snadno zneužili falešnými sliby...

Je to tedy s českými školami ztracené?

Naopak, mně se zdá, že se to výrazně zlepšuje. Je dnes snadnější potkat dobrého učitele, moudrou ředitelku, fungující třídu, školu… Prozatím ne vždy v blízkém okolí. Ale společenské „nastavení mysli“ se změnilo. Stále víc učitelů i rodičů ví, že školství nemusí být jednotné, když děti jsou tak různé. Víc učitelů se chce naučit, čím se dá pomáhat žákům, aby se jejich hlava opravdu učila. Víc rodičů hledá školu, kde se žáky se jedná náročně, ale upřímně a lidsky. Nepromyšlené akce centrálních úřadů se propírají v médiích. Snahy o testování pro formální statistiku se vyvažují snahami o získání dat pro pomoc školám a pro zlepšení výsledků učení. Je sice stále dost škol hodně konzervativních, ale ono je také hodně rodičů, kteří netouží po demokratické škole. Změna k lepšímu ovšem závisí hodně na dobře informované veřejnosti a poučeném řízení resortu.


Celý rozhovor naleznete zde