Známkování je železná košile

Historie rozdávání vysvědčení sahá na našem území do roku 1774, kdy byl Marií Terezií zaveden Všeobecný školní řád. Jeho četnost během školní docházky i jeho podoba se v čase proměňovaly, ale na počátku mělo podobu jakéhosi posudku žákovy školní docházky, chování a prospěchu. Zjednodušení do pětistupňové škály, tak jak ji používají naše školy dodnes, bylo zavedeno po druhé světové válce a za téměř osmdesát let se na podobě školního vysvědčení bohužel téměř nic nezměnilo, což v žádném případě nesvědčí o jeho dokonalosti.

Nejpozději v pátek 28. června dostane téměř 950 tisíc žáků základních škol a na 400 tisíc středoškoláků vysvědčení. Moderní vzdělávací pomůcky, metody a postupy si do škol svou cestu postupně nacházejí, většina učitelů i rodičů je s vědomím potřebnosti pro budoucnost dětí vítá a jejich prospěšnost pro efektivitu výuky je nesporná. Jak je možné, že způsob hodnocení pomocí známek u nás jakémukoli pokusu o změnu sveřepě odolává? Klasifikace je i přes další možnosti zpětné vazby, které má učitel k dispozici, stále nejpoužívanější. V současné době je dle Školského zákona ve školách možné používat tři formy hodnocení: klasifikace, slovní hodnocení nebo kombinaci klasifikace a slovního hodnocení.

Průzkum České školní inspekce (ČŠI) ukázal, že známky nepoužívají jen něco málo přes 2 procenta ze zhruba 700 hodnocených základních škol. A slovní hodnocení je spíše výjimečné i na středních školách. ČŠI ve školním roce 2017/18 sledovala na 300 škol a výhradně slovní hodnocení používá jen 2,7 procenta z nich.

Pro většinu rodičů a učitelů jsou známky spolehlivou zprávou o žákově výkonu, všichni vědí, že jednička znamená úspěch a od trojky dál je to problém. Otázky, které bychom si měli klást, jsou, zdali každoroční soubor čísel prohloubí žákům vztah k učení a jaký má vliv na jeho budoucí školní práci.

„Argument mnohých rodičů bývá: Když jsem to zvládl já, zvládne to i moje dítě. Zároveň mají pocit, že známka je jediná a hlavní motivace, bez známek by nad sebou jejich děti neměly bič a přestaly by se učit. Pokud rodiče zajímá pouze pololetní a závěrečné vysvědčení, nikoliv pokrok dítěte během celého roku, nemůžeme se divit, že vysvědčení vzbuzuje tolik emocí,“ říká Michal Orság, ředitel vzdělávací organizace EDUkační LABoratoř.

Velmi často děti slyší: „Neučíš se pro mě, ale pro sebe.“ Jak si to má ale dítě přeložit a především pochopit, když jediným výstupem školy je vysvědčení a známky na něm, které dále slouží jako propustka do dalšího ročníku či na střední nebo vysokou školu. Ovšem smysl a účel školního hodnocení by neměl být pouze v závěrečné zprávě. Vysvědčení by mělo být informací pro žáka, jemu by mělo být určeno a jemu by mělo na cestě za vzděláním pomáhat.

„Pokud v závěrečném hodnocení chcete práci oznámkovat, bude třeba ohodnotit poměrně širokou oblast. Riziko, které tu často spatřuji, je, že se při konečném hodnocení dávají známky, které jsou pro danou oblast dosti zúžené,“ píše Dylan Wiliam v publikaci Co funguje ve třídě.

Změna způsobu hodnocení má šanci školní prostředí, jeho atmosféru a vztah žáků ke škole zásadně měnit. Hodnocení, a tedy i vysvědčení, které je žákovi a jeho vývoji prospěšné, musí obsahovat informace o tom, co se mu daří, co už zvládl a naučil se a co zatím ještě ne. Naznačí možný budoucí vývoj a hlavně k němu nabídne i podporu a ukáže prostředky. Podle Carol Dweckové si hodnocení zaměřené na rozvoj růstového myšlení a na podporu touhy po objevování a řešení problémů se škálou jedna až pět jednoduše nevystačí.

„Výzkumy ukazují, že pokud žáci dostávají dostatek zpětné vazby a je u jejich učitelů důraz na průběžné, formativní hodnocení, známky na vysvědčení je už nezajímají – učí se pro sebe a pro život – ne pro rodiče, prarodiče a další ‚instance‘. Takto u nich vzbuzujeme opravdový zájem k celoživotnímu učení,“ dodává Veronika Laufková z Pedagogické fakulty Univerzity Karlovy.

Ve školách se „bojuje o známky“, žáci „zápasí s matematikou či češtinou“, ti šťastnější „vybojují vyznamenání“. Pokud žáci vstupují do školy jako na bitevní pole, kde mají za úkol vybojovat co nejlepší známky a zvítězit nad učivem, není divu, že školu nevnímají jako inspirativní místo, kde se získávají dovednosti pro život.

Rodiče, přestaňte se svých dětí ptát, co ve škole dostaly za známky, ptejte se jich, co nového se naučily, co se dozvěděly a čemu se ve škole věnovaly.


Zdroj: Tisková zpráva EDULAB