„Jsou známky především mocenským nástrojem v rukou učitelů, kterého se nechtějí vzdát v obavách, že by před žáky ztratili i poslední zbytky autority? Nebo je to se známkováním podobné jako s demokracií – není to dokonalý model, ale lepší dosud nikdo nevymyslel? Spory o hodnocení na českých školách jsou vášnivé, vedou se dlouhé roky a každoročně logicky vrcholí v době vysvědčení,“ komentuje Michal Komárek pro Český rozhlas Plus.
 |
| Michal Komárek (archiv autora) |
Situace je ale ještě složitější. Souběžně totiž probíhají dvě další, podstatnější diskuse. Jednak ta o revizi rámcových vzdělávacích programů, neboli postaru „osnov“. Zjednodušeně řečeno v ní jde o to, že je třeba nově vymezit, co se mají žáci ve škole učit.
Druhá diskuse se vede o tom, zda a jaké potřebujeme testování, přijímačky, maturity, závěrečné zkoušky. Neboli zda, kdy a jakou formou ověřovat, co se žáci a studenti naučili a na jakou školu se mohou dostat.
Je to zmatek. A známky v něm vypadají spíše jako přežitek minulosti, než užitečný pomocník v rukou učitele: Není totiž úplně zřejmé, co známkovat. Ani proč známkovat. Co má žák umět, to se znovu teprve hledá. A ve srovnání s maturitou nebo přijímačkami dostává smysl známkování další zdrcující úder: K čemu dlouhodobě hromadit dobré známky, když rozhoduje jeden test?
České školství řeší mnohem podstatnější problémy, než jak hodnotit žáky. A než je vyřeší, by myslím učitelé nic nepokazili, kdyby děti více chválili a méně známkovali.
Celý text a komentář ke stažení naleznete zde
12 komentářů:
Pochvala je jako smrad - pobude a zmizí. Jednička zůstává a jen choré dítě ji nepovažuje za pochvalu.
Tak co zase vymýšlíte?
Moc líbí ten "zdrcující úder". Eduíni vyhráli K. O., to je jasný, od učitelů už by pes kůrku nevzal, po tak zdrcujícím úderu. Plazím se v hanbě kanálem a jdu se zastřelit do rybníka.
K čemu dlouhodobě hromadit dobré známky, když rozhoduje jeden test?
Třeba proto, že děti z nich mají radost?
Že se předhánějí, kdo nasbírá víc malých jedniček?
že chtějí vědět, jak dobře splnily úkol?
Zrušení dobrých známek je demotivační, a pokud jsou známky jen 1 nebo 5, tak vlastně nejsou vůbec.
I když to asi není důležité, že?
Flákač, který sotva proleze, i když mu Pánbůh nadělil vrchovatě, a pracovité dítě, které je aktivní a šikovné, dostanou stejně. Super motivace, pro ty druhé. Takový socialismus.
Kdysi jsem napsal zhruba toto (ještě to jde někde dohledat):
Jsou děti pečlivé, bez velké fantazie, ctižádostivé, preferující pamětní učení. Typ "vzorná žákyně". Známkování je pro ně velmi důležité.
Jsou děti hloubavé, zaměřené na nějaký obor, preferující řešení problémů. Typ "budoucí technik". Známky ze "svých" oborů berou prestižně.
Jsou děti, které nic nebaví, nic se jim nechce, tedy nic, co by vyžadovalo úsilí. Zato řečí mají spoustu, a remců. Typ "flákač". Známky by brali zadarmo, ale vlastně je to to jedno, to neřééš, woéé.
Který typ z těch tří asi je duši žurnalisty nejbližší?
podobné jako s demokracií – není to dokonalý model, ale lepší dosud nikdo nevymyslel
Nepravdivé tvrzení. Lepší model zajisté vymyšlen byl. To akorát nekritičtí zastánci demokracie TVRDÍ, že nic lepšího neexistuje. ////
A o známkování vědi novináři, v čele s panem Komárkem, taky kulový. ////
Tvrzení "Je to zmatek. A známky v něm vypadají spíše jako přežitek minulosti, než užitečný pomocník v rukou učitele: Není totiž úplně zřejmé, co známkovat. Ani proč známkovat." je samozřejmě pitomost, máme aktuálně platné RVP a na ně navazující ŠVP. Pravidla hodnocení průběhů a výsledků vzdělávání si také určují školy samy. Ještě že jsou dosud autonomní... Sociální inženýři by evidentně chtěli diktovat všem.
K odevzdávání prací využívám Classroom/Teams. Letos jsem si dovolil na SŠ neznámkovat. Výsledkem bylo, že poctivá menšina pracovala pořád stejně výborně, zatímco zbytek postupně přišel na to, že "se nic neděje", i když nic neodevzdají. Hodnotil jsem slovně, chválil ty dobré, neustále připomínal flákačům co vše jim chybí a vyhrožoval katastrofou na vysvědčení. Pololetí jsem nakonec "zamázl" (prostě neodevzdali s tím, že jich je "moc" a nemůžu všem dát koule) a veřejně vyhlásil, že takhle to dál nejde a že budu dávat známky natvrdo. Výsledkem bylo, že polovina třídy se na odevzdávání stejně vyflákla a když jsem pak nasázel pětky, šli si stěžovat na vedení. Byl jsem rázem za nejhoršího učitele ve škole. Jednalo se o jednu třídu, tzv. motivovanou (vše umíme, víme co chceme učit a to nás musíte učit - vymohli si u vedení na začátku roku).
A poučení? Většina volí cestu nejmenší námahy, což je nejúspěšnější strategie, která našim předkům umožnila přežít. BTW: Učil jsem na gymnáziu a tam stejná taktika způsobila, že ve třídě byl maximálně JEDEN, který na to pekl (a za kouli si stěžovat nešel). Inu, šedivá/líbivá teorie, tvrdá praxe.
Novináři by nic nepokazili, kdyby učitele více chválili a méně hodnotili... ;-)
Zajímavé je, že obvykle titíž pisálkové, kteří si přejí zrušit známkování ve škole, lkají nad úpadkem různých odborných profesí a jakmile řidič někoho přejede, lékař někomu uřízne nesprávný orgán nebo statik nechá shnít ocelové lano v betonu, křičí po přísných, nejlépe pravidelných atestech, neboli zkouškách.
Jakoby dospělí lidé potřebovali k dobrému výkonu práce motivaci ve formě zkoušení.
Učím na škole, odkud lze studenta snadno vyhodit a kam se hlásí mladí lidé převážně se zájmem o obor. Přesto motivaci zkouškami potřebuje malá menšina studentů ve všech oblastech, převážná většina jen v těch oblastech, které je primárně nezajímají (ale pro obor jsou potřebné, což - dle mé osobní zkušenosti - pochopí po pár letech praxe) a konečně další malá menšina téměř v žádné oblasti.
Jak se postupně prosazuje volná a neznámkovací základní a bohužel i střední škola, přichází k nám posledně zmíněná menšina stále výborně připravená. Onu většinu musíme doučovat v nepopulárních oblastech látky střední školy a hrát si na rychlogympl. A konečně prvně zmíněnou menšinu je třeba vyházet. Ale to bylo vždycky.
Jsem jednoznačně pro ponechání známkování, kromě zmíněné motivace je to i příležitost pracovat pod tlakem a ve stresu, která těm dnešním dětem, které nedělají klubový sport či ekvivalent, zoufale chybí.
Známkování je nejen tradice (a už pěkně dlouhá), ale funguje jako efektivní pobídka. Po absolvování ZŠ, SŠ, VŠ již přichází pouze tvrdé každodenní hodnocení nadřízených. Mnohdy v nemilé podobě. Škola a známkování je tak určitě dobrou přípravou na budoucí život.
Bože chraň české školství od amatérů, teoretiků a do sebe zahleděných akademiků.
Já už jsem mnohokrát vysvětloval, že známkování je něco podobného, jako tržní cena. Je to informace nezbytná k efektivnímu řízení dráhy jednotlivce, i celého školství. Bez něj se neobejdeme. Druhá otázka je, zda nemůže být ještě doplněno dalšími informacemi. A to jistě může. Mělo by ale vždy být základem, který je možné po dohodě s rodiči rozšířit. Třeba já ho nevyžaduji a nepotřebuji. Sám vím, kde má dcera mezery a co s tím dělat. Podle mě je slovní hodnocení zbytečné, pokud se rodič o dítě zajímá a není intelektově znevýhodněn (eufemisticky řečeno). Pak nevím, proč by se měl učitel zbytečně mořit s něčím, co nemá přidanou hodnotu.
Zbytečný článek, demagogické postoje.
Okomentovat