Karel Lippmann: Neodborný názor na povinnou maturitu z matematiky

Spor o povinnou maturitu z matematiky je názornou ukázkou toho, jak jsou dosavadní a dlouhodobě zažité přístupy ke vzdělání i vzdělávání stále více bezvýchodné. Nutně vždy vyústí ve spor dvou názorově zcela protichůdných stran, které téměř v ničem nenalézají společnou řeč. Tento problém se netýká jen maturity z matematiky, je příznačný pro podobu maturity vůbec, potažmo pro celkový obsah a formy vzdělávání na všech typech našich škol. Spory mezi protivnými stranami přerůstají nezřídka do osobních útoků. V čem tkví hlavní příčina tohoto stavu?

Karel Lippmann (archiv autora)

Maturita má už podle svého názvu manifestovat, že ten, kdo ji složí, dosáhl relativní, věku odpovídající zralosti svého vzdělání. Její tradiční podoba však tento úkol ani zdaleka neplní. Nerespektuje totiž jednoduchý fakt, že vzdělání není a nemůže být totéž co odbornost. Jistě by nikoho nenapadlo pokládat jakékoliv ovoce za zralé, kdyby dozrály jen některé jeho části. Naštěstí ovoce nepodléhá vlivu školy, takže mu něco podobného nehrozí. Člověku však ano. Proto Mark Twain řekl: „Nikdy jsem nepřipustil, aby škola stála v cestě mému vzdělání.“ Člověk totiž není jen bytost přírodní, na charakteru jeho osobnosti se významně podílí rovněž kultura v nejširším smyslu slova. Tělo dozrává ve všech jeho částech, dozrává tedy i mozek, všechny složky pak tvoří organický celek. Protože však každý člověk je na první pohled i poslech svébytný a od ostatních více či méně odlišný, je logicky odlišná i struktura jeho přirozené a kulturní identity. Ani jednobuněčná dvojčata nejsou zcela stejná.

Zvláštní a těžko pochopitelná je skutečnost, že škola tohle odmítá zralosti myšlení dopřát. Vytrhne jen určité části z organického celku, prohlásí je za nejdůležitější a celkové myšlení reprezentující. Z řady historických i aktuálních důvodů jsou jimi matematika a přírodní vědy. Protože zcela přirozeně má pro tyto vědy každý jiné dispozice, je pak ve škole typických adeptů studia matematiky a přírodních věd relativně málo. Vědy sociální a humanitní jsou svým vágním charakterem, reprezentovaným navíc vágním přirozeným jazykem, odsouvány co do svého významu na vedlejší kolej, mnohdy sklízejí i opovržení. Vzniká nesmyslné klání, které vědy jsou „vědečtější“ a důležitější. V něm mají navrch vědy exaktní, neboť na nich je založen prudký technický vývoj, který se stal symbolem pokroku, aniž jsou brány v potaz i jeho významné negativní, ba tragické průvodní jevy, např. vývoj stále ničivějších zbraní a dvě světové války ve 20. století.

Představitelé věd společenských a humanitních nereagují bohužel adekvátně. Místo aby svou prací dokazovali, že světu a člověku škodí sestavování žebříčku důležitosti věd, že je naopak zapotřebí, aby vědy spolupracovaly, vzájemně se doplňovaly a vytvářely organický, smysluplný celek, pokoušejí se exaktním vědám svou metodologii přizpůsobit, aniž si uvědomují, že tím ochuzují jejich svébytnost a nenahraditelnost, čímž jejich význam ještě více oslabují. Touto cestou se přímo ukázkově vydala státní maturita z češtiny, jejímž symbolem je exaktní měření výsledků tzv. didaktických testů.

Nad všemi uvedenými spory se vznáší značně rozšířená malicherná ješitnost v řadách jedněch i druhých. Její kořeny jsou opět hlavně ve škole. Svou zralost by měl mladý člověk manifestovat jak v matematice, tak ve vědách přírodních, sociálních a humanitních. Každá z těchto věd má své paradigma a svou metodologii, společně však v myšlení člověka tvoří jeden organický celek, jehož struktura je dána dispozicemi vrozenými i od narození získanými a získávanými. Úkolem školy je tohle respektovat. Zatím znám jen jediný způsob, jak to realizovat: je nezbytně nutné začít rozlišovat vzdělání a odbornost. Jeden z diskutujících na České škole prohlásil: „Kdokoli je neschopen udělat maturitu z matematiky, neměl by mít maturitu. Totéž platí o češtině.“ To je nepochybně pravda. Jenže „jakou“ matematiku a „jakou“ češtinu.? Prof. Petr Vopěnka v článku „Nekonečno je tu s námi“ o matematice napsal: „Měla by se učit v souvislosti s dějinami celého lidstva. Měla by se otevřít lidem, kteří jsou humanitně založeni. Nemusejí přeci umět žádné konkrétní formální úkony, ale měli by znát příběh. Jak šly myšlenky, jak matematika utvářela naše vědomí. A pro lidi, kterým matematika jde, je nutné urychlit jejich vzdělání. I když se to může zdát nespravedlivé, diferenciace škol je nutná. Když jde tolik lidí k maturitě, tak pro ty, kteří by mohli jít rychleji, je to ztráta času.“

Pokud je možné takto diferencovat výuku matematiky, mám za to, že diferenciace je nutná i v rámci jednotlivých škol. Proč? Protože každý žák má právo být vzděláván, a to nezbytně i v matematice. Prof. Vopěnka se domnívá, alespoň tak jeho slovům rozumím, že ten, kdo neumí „konkrétní formální úkony“, by maturitu mít neměl. Pokud ale rozlišíme vzdělání a odbornost, pak na ni má právo i ten, kdo „zná příběh“. Stejně tak nemusí excelentně znát literární historii a teorii maturant, který nebude literárním vědcem či učitelem češtiny.

Současná škola nepřirozeně redukuje kritéria vzdělanostní zralosti a podle kritérií pouze částečných hodnotí celek myšlení žáků a jejich schopností. V tom je krajně nespravedlivá. Výsledkem je zbytečně velký výskyt od dětství pěstovaného pocitu méněcennosti, a to se všemi jeho negativními důsledky, např. odporem k učení, agresivitou (šikanou) a v neposlední řadě i zmíněnou ješitností a pocitem výjimečnosti odborně vymezených elit. Zejména v současné době se ukazuje, že mnozí jejich reprezentanti sami sebe pokládají za elitu nejen svého oboru, ale za členy elity obecně společenské. Svou odbornost pak automaticky a nekriticky považují za všeobecně platné vzdělání. Jsou si jisti, že ve srovnání s většinou ostatních rozumějí všemu nejlépe a jsou povoláni být nositeli, šiřiteli a garanty vyšší, ba nejvyšší mravní i morální vyspělosti.

Jsem přesvědčen, že každý typ věd by si měl udržovat své paradigma a svou metodologii a že by je měl měnit jen tehdy, kdy se prokáže jejich neudržitelnost. Současně by ve svých „útrobách“ každá věda měla hledat to, co v ní je pro pochopení světa důležité i pro vzdělání těch, kteří nejsou z různých důvodů disponováni pohybovat se v její ryzí odbornosti. Jen tak vznikají podmínky pro celoživotní vzdělávání a omezují se příznivé podmínky pro šíření viru fachidiocie. Vzdělaný člověk se vyznačuje schopností hledat a nacházet relativně platné meze. Nalezení adekvátní hranice mezi odborností a vzděláním je zajisté značně obtížné, ale podle mého názoru možné a především nezbytné.