Jiří Karen: Dějepis jako kladení otázek, nikoliv memorování odpovědí

„Můžeme upravit kurikulum a jednou provždy tak spravit nevhodnou výuku dějepisu u nás? Tak jednoduché to rozhodně nebude. Hlavní překážka spočívá v hluboké nedůvěře učitelů vůči státnímu kurikulu, které v některých případech přechází až v odpor, rezistenci a totální ignoranci. V řadě škol se prostě učí podle osnov z roku 1996, protože novátorská kurikula učitelská veřejnost neakceptovala a tradiční učebnice koncipované jako „vyluštěná křížovka k naučení“ jsou s moderními kompetenčními modely, postupně zaváděnými od nultých let, v prudkém rozporu,“ píše Jiří Karen v Deníku Referendum.

Jiří Karen (ostravan.cz)

Karen mimo jiné píše:

V českém kurikulu je dějepisné učivo formulováno staticky a velice obecně – Římská říše, husitství, Velká Morava. Už takovéto zadání napovídá způsob výuky, kdy učitel napíše na tabuli ke každému „tématu“ několik odrážek, které si žáci přepíšou do sešitu. Pokud bychom však tyto uzlové body přeformulovali a učivo transformovali pomocí historických otázek, jako to vyžaduje formulace v kurikulu, hned by se otevřel potenciál, kdy by tradiční kanonická fakta byla zapracována do moderního kompetenčního modelu. Vešla by se tam faktografie i dovednost historického myšlení.

Mohlo by to vypadat třeba následovně.

Historická otázka: Odkud víme, jaký byl osud Jana Husa?
Kompetence: Výpověď pramenů: Jak víme, co víme o minulosti?
Dimenze kompetence: Historie je interpretací založenou na dedukcích z primárních pramenů, ať už jsou jimi dobové zprávy, nebo další stopy, hmotné pozůstatky či záznamy
Očekávaný výstup: Žáci porovnají několik historických pramenů týkajících se husitství a posoudí jejich výpovědní hodnotu.

Další historické otázky týkající se uzlových bodů historie by mohly znít: Byla Velká Morava předchůdcem České republiky? Proč se rozpadla Římská říše? Byli příslušníci tzv. šedé zóny za normalizace zbabělci a disidenti hrdinové? Bratři Mašínové – vrazi, anebo hrdinové? Opravdu v roce 1989 zvítězila pravda a láska nad lží a nenávistí?

Učivo zformulované coby otevřené historické otázky bez jednoznačné správné odpovědi by čistě teoreticky vylučovalo výuku dějepisu jako předání ustálených interpretací do paměti a podtrhlo by pak kladení otázek jako centrální rovinu dějepisného vzdělávání a moderní badatelskou výuku pomocí pestré palety zdrojů jako ideální východisko.

Odvážíme se? Anebo budeme věřit, že učit děti tak, jako se učilo v 19. století, je ta nejlepší příprava na budoucnost?


Celý text naleznete zde