Chytré děti, které nestíhají. Jak si poradit se životem, když mozek pracuje sice kvalitně, ale pomalu?

Inteligenci mají v pořádku, jsou přemýšlivé, nemají žádnou poruchu učení ani chování – a přesto ve škole ani doma nestíhají. Učitelé a rodiče je pořád jenom popohánějí. Takové děti s pomalou rychlostí zpracování informací jsou všude kolem nás. „Vždycky tu byly. Ale dřív to tolik nevadilo, společnost dětem umožnovala, aby déle dozrávaly. Jak se ale doba zrychluje, tyto děti selhávají ve škole, trpí úzkostmi a depresemi,“ říká Ellen B. Braaten, neuropsycholožka z Bostonu v USA. Prahu navštívila v rámci konference Dětská psychologie, kde přednášela právě o pomalých dětech. Rozhovor přináší magazín Rodiče vítáni.

Ellen B. Braaten (youtube.com)

V rozhovoru zazní také tyto otázky a odpovědi:

Pracujete s dětmi s různými poruchami chování a učení. V poslední době se věnujete dětem s takzvanou pomalou rychlostí zpracování. Co to je? Jak si to můžeme představit?

Rychlost zpracování je, zjednodušeně řečeno, čas, který potřebujete k tomu, abyste dokončili nějaký úkol. Setkávala jsem se při práci s dětmi, které měly různé poruchy, ale vlastně fungovaly poměrně dobře. Vedle toho mi ale rodiče vodili děti, které žádné poruchy neměly, jen byly prostě pomalé a ve škole nestíhaly. Ukázalo se, že například v testech měly velký problém s úkoly, které se dělají na čas, jako je různé zaškrtávání nebo psaní poznámek. Dříve se myslelo, že rychlost zpracování je exekutivní funkce, jako třeba plánování nebo rozhodování. Teď se ale přikláníme k tomu, že exekutivní funkce jsou něco jako auto a rychlost zpracování je něco jako motor toho auta. Má to hodně společného, ale není to to samé.

Jak takové dítě pozná třeba rodič nebo učitel?

Velmi snadno. Jsou to takové ty děti, kterých se zeptáte, co by chtěly k snídani, a pak dobu čekáte na odpověď. Všechno jim dlouho trvá. Obléct se, vyndat si věci z tašky, spočítat příklad. Jsou to takové ty děti, co se jich všichni ptají: „Ty to ještě nemáš? Jak to? Přidej!“ Učitelé si někdy myslí, že jsou tito žáci líní, že se nesnaží, ale tak to není. Některým dětem se potom přidělí nálepka poruchy soustředění – ani to ale není správné, jen zhruba polovina dětí s ADHD má zároveň pomalou rychlost zpracování. Bohužel takové děti ve škole často selhávají a mají pak sklon k různým psychickým potížím. Proto jsem se rozhodla, že se jim budu víc věnovat, abych přišla na to, jak jim pomoci.

Dá se říct, že těchto dětí v populaci přibývá, stejně, jako přibývá třeba dětí s diagnózou ADHD?

Domnívám se, že těchto lidí s pomalou rychlostí zpracování je ve skutečnosti pořád stejně. Dřív to ale nebyl problém, nebyly tak nápadné. Jenže jak se tempo života ve společnosti zrychluje, tak je víc vidět, když někdo nestíhá. Před 200 lety takovíto lidé byli třeba vynálezci, spisovateli. Nemyslím si, že by třeba Thomas Alva Edison byl nějaký superrychlý typ. Tehdy to ale bylo přijatelné. Dnes jsou rodiče i učitelé mnohdy frustrovaní. Pořád tyto děti jen popohánějí. Málokdo dokáže docenit jejich kreativitu a hloubku.

Jakou mají tyto děti vůbec prognózu? Zlepšuje se tato porucha s věkem?

Bohužel musím říct, že u většiny se to s věkem nezlepší. Hlavně v případě chlapců bych řekla, že se jejich pomalost ještě spíš prohlubuje. U někoho může myelin dozrát, ale spíš je prostě třeba přijmout, že prostě tento člověk takový je. Není hloupý, je jen pomalejší, věci mu déle trvají. Neexistuje žádná medikace, která by to změnila nebo zlepšila.


Celý rozhovor naleznete zde