„V Norsku jsme v posledních letech došli k tomu, že děti se chovají dobře, pokud je to v jejich silách. Děti se nechovají špatně proto, že by nám to dělaly naschvál, ale protože to jinak neumějí. Řeknu vám jedno: tresty a přísnost absolutně nefungují. Když dítě devadesátkrát pošlete do ředitelny, a ono to nezabírá, čekáte, že po devadesáté první to zabere? Výhrůžky a násilí nefungují také – to ty děti nezřídka znají celý svůj život. Ony žijí v tom, že svět je nebezpečné místo a lidé nejsou hodní,“ říká v rozhovoru pro Lidové noviny psycholog Lars Lyster. V Norsku pracuje v jednom z center, které se zabývají pomocí obětem násilí, traumatu a prevencí sebevražd. Pracuje s dětmi a adolescenty, se kterými si jejich rodiče a učitelé nevědí rady.
 |
| Lars Lyster (facebook.com) |
Abychom s těmito dětmi dokázali zacházet, musíme úplně změnit svůj přístup a své myšlení. Musíme chápat, že když křičí a perou se, nebo se naopak odstřihnou a zírají tupě do zdi, že to je jejich způsob, jak se uklidňují a regulují. Jinak to nedokážou. A my musíme tisíce a statisíce špatných zkušeností, které ty děti mají, pomalu přepsat dobrými zkušenostmi. Musíme jim vytvořit a ukázat bezpečí. A musíme být připraveni na to, že jim dlouho potrvá, než pochopí, co to takové bezpečí vůbec je.
V rozhovoru zazní také tyto otázky a odpovědi:
A co na to učitelé u vás v Norsku? Jak se na vaše myšlenky tváří?
No, měli jsme na toto téma poměrně žhavou společenskou debatu, která stále pokračuje. Učitelé se obávají, že když nějakému chování budou věnovat pozornost, tak v něm děti budou jen utvrzovat. A jak k tomu pak přijdou žáci, kteří jsou hodní a nevyvádějí? My na to říkáme, že učitelům samozřejmě patří podpora specialistů, musí se mít s kým poradit. Ale v zásadě je to tak, že tyto děti jsou zvláštní a mají zvláštní potřeby. Nepotřebují terapii, potřebují získat spoustu dobrých zkušeností. A nerozmazlíme je, toho není třeba se obávat.
Co myslíte, je pro tyto děti lepší inkluze, nebo raději speciální školy, v nichž se jim dostane odborné péče?
Na tuto otázku nemám jednoznačnou odpověď. My jsme v Norsku tyto speciální školy skoro zrušili, máme jich opravdu už jen pár a pořád v tom společnost nemá tak úplně jasno, zda to byl dobrý nápad. Já sám za sebe to vidím takto: nepřijde mi dobré, aby dítě trávilo ve speciální škole většinu své školní docházky. Chceme, aby se naučilo chovat „normálně“. To se ale nenaučí, když bude ve třídě pouze s dvaceti dalšími dětmi, které se standardně nechovají. Dvacítka narušených dětí vytvoří dohromady velmi nepředvídatelné prostředí – ale byla to přece nepředvídatelnost prostředí, která těm dětem trauma způsobila!
Celý rozhovor naleznete zde
6 komentářů:
Když norský psycholog píše totální blbosti, nedělá to naschvál, ale protože to jinak neumí. ////
Pan Kocourek to vystihl přesně.
Oni ti sérioví vrazi, nebo sadističtí pedofilové to taky nedělají schválně. Nemůžou jinak. Nemůžeme je přece trestat, tím je nepřevychováme. Je třeba s nimi duchovně pracovat a vysvětlovat.
To by mohla být pravda jen u slaboduchých. Jinak nikoliv, ty děti (i dospělí) si to dobře uvědomují (že nedělají správnou věc). Trest zde nelze zaměňovat s nastavením hranice, která v sociálním prostředí (tj. ve skupině osob) musí existovat a zpětnou vazbou dotyčné osobě. Jistě - samoúčelné/drakonické/nesouvisející tresty jsou zcela mimo. Ale adekvátní tresty (resp. reakce) jsou nutné, například děti často zlobí, protože očekávají (pro sebe) výhodnou reakci (např. pozornost publika, zastavení výuky, prosazení vlastní vůle), takže funkčním trestem zde bude například vyloučení z kolektivu.
Jistě si všichni vzpomenete na facku dívky učiteli - kdyby neměla publikum spolužáků, akci by neprovedla, resp. by to pro ni nemělo smysl. Pracovat zde proto je nutné nejen s ní, ale i s těmi spolužáky, kteří se přišli podívat a natáčet (pokud mám správné informace).
Nevím, přijde mi, že 3 ze 4 fanynek Nevýchovy či Unschoolingu po přečtení článku ani nepochopí, že pán mluví o mladistvých delikventech...
A i tak souhlasím s ostatními diskutujícími, že je to až moc idealistické... Nebo mimo, jak kdo chce...
Že by také produkt norského vzdělávacího systému netrestání?
Anders Behring Breivik (* 13. února 1979), roku 2017 přejmenovaný jako Fjotolf Hansen, je norský masový vrah a krajně pravicový politický aktivista.
Mě spíš fascinují tihleti psychologové a osoby tohoto smýšlení vůbec. Znám jich několik osobně a některé byly i mediálně známé. Ve všech případech mně známých ale jejich postoj byl dán nějakým problémem z jejich dětství. Nechci nálepkovat, ale žádný extrém nevnímám jako racionální volbu.
Duševně zdravý člověk přece nechce děti mlátit, nebo jinak trestat proto, že by mu to dělalo dobře. Když ale vidím, jak jsou některé děti agresivní, jak jsou egoistické, jak jsou sebestředné, jak si vynucují všechno možné, tak mám dojem, že to v zájmu kolektivu vyžaduje nějakou intervenci. Ať už dospělého vybaveného k tomu nějakými nástroji, nebo instituce. Nejsem fanoušek nějakých teorií přirozeného výběru. Můj svět je svět spravedlivých příležitostí, kde se nikomu nepřidává, ani neubírá. Mezi lidmi jsou jistě rozdíly, ale to neznamená, že někdo má mít větší právě jen proto, že je bílý, ale na druhou stranu ani proto, že je černý, nebo že je homosexuál. Všichni jsme si rovni. A když se někdo dožaduje na ostatních uznání práva, které on sám ostatním nepřiznává a není ochoten přiznat, tak musí prostě zakročit společnost a toto právo mu rovněž nepřiznat. Svět má být založen na dobrovolnosti, nikoliv na diktatuře a nadvládě jednoho nad druhým. To ale zase neznamená, že všichni budeme vydělávat stejně. Rovnost příležitostí a rovnost před zákonem neznamená rovnostářství, neznamená ani negativní, ani pozitivní diskriminaci.
Nevěřím ani trochu tomu, že sériový vrah by jím nebyl, kdyby byl jinak vychováván. Empatie je člověku vrozená a jsou známy mnohé případy, kdy byla zničeno třeba mozkovým nádorem, nebo užíváním návykových látek, které ten mozek zničily. Je známá věc, že mozek sériového vraha a recidivisty se statisticky signifikantně liší od mozku normálního člověka. Empatie je funkce mozku, kterou lze zničit, ale zatím ji neumíme vyrobit tam, kde chybí.
Jak říká Dr. Gilbert v Norimberském procesu - parafrázuji: Po dlouhých diskusích s válečnými zajatci jsem dospěl k závěru, co je to Zlo. Zlo není nic jiného, než absolutní absence empatie.
A chybějící empatie u žáka opravdu není chyba učitele. Učitel v takovém případě musí být vykonavatelem jedné jediné strategie a to zcela bezohledně - ochránit před takovým člověkem ostatní. A jsou tací, kteří opravdu nerozumí ničemu jinému, než fyzické síle. Představa těchto samozvaných spasitelů, že přemluví sadistu, aby z něj sadista nebyl, nebo že svým usilovným láskyplným působením naplní chudáčka empatií, je představa doslova debilní a také nebezpečná.
A naše krásná země, která je jednou z nejbezpečnějších na světě, která se nemusí stydět za svůj obraz ve světě, která nemá masové vrahy typu Brejvik, která má na svém kontě řadu světových objevů a která sice možná v ničem přímo nevyniká, ale také donedávna v ničem nezaostávala, si zase bude brát příklady od nějakých pošahanců ze západu, nebo ze severu, kde už dítě je majetkem státu a kde každou chvilku někomu rupne v kouli a vyhodí něco do vzduchu, nebo postřílí 150 lidí. A ti naši malí blbečkové se ještě v těch postýlkách zvedají a nadšeně plácají ručičkama a vyvěšují vlaječky. Maturitu z matematiky na ně.
Okomentovat