Karel Lippmann: Interpretace a misinterpretace literárního díla

PhDr. Jiří Kostečka vyzval na stránkách ASČ středoškolské učitele češtiny, aby se vyjádřili k textu, v němž se nejmenovaný student pokusil interpretovat Hrabětovu báseň Chvíle. Jeho pokus označil, dle mého názoru zcela oprávněně, za misinterpretaci a položil otázku, jak dokázat, že se autor ve výkladu mýlí. Ptá se současně, kde je hranice mezi interpretační svobodou a interpretační zvůlí.

Karel Lippmann (archiv autora)

Chvíle

Den smutně salutuje
A zamyká za sebou na dva západy
První západ Slunce
Rozpačitě rudne
Na tvých nahých zádech

Zámek dne se otáčí
K druhému západu podoben orloji
S jeho neodvratnou jistotou že apoštolů není
Víc než dvanáct a že po kohoutím křiku
Přijde ta hubená holka s kosou

Tajemství druhého západu zatím neznáme
Jsme příliš zaujati pozorováním té
Která vstupuje
Její
Nejjasnější
Jasnosti
Tmy
Tmoucí

Stručně řečeno, student báseň vyložil jako protest proti tehdejšímu režimu. Mj. píše: „Pokud tedy Václav Hrabě oslovuje obyvatele Československa, slova „rudne“ a „nahá“ nabývají hlubšího smyslu. Rudá byla vždy spojována s komunismem a Sovětským svazem, což v kontextu rudnoucího slunce v této básně může znamenat, že autor poukazuje na stoupající vliv Sovětské politiky v Československu. Nahota na zádech poté může vyobrazovat bezbrannost československého národa, který se podřizuje cizímu vlivu. Smutek a následující překvapení, které vypravěč prožívá, poté do jisté míry reflektuje postoj národa k tehdejší době.“

J. Kostečka naproti tomu báseň krátce vyložil takto: „Podle mého chápání tu básník metaforou dne zamykajícího za sebou na dva západy vyjadřuje konec života a naznačuje, že ten přichází ve dvou krocích: První západ je smrt sama (Její Nejjasnější Jasnost). Jí se lidé zaobírají natolik, že zapomínají, že by mohlo přijít ještě něco po ní, onen druhý západ (všimněme si úmyslné dvojznačnosti významu slova západ – totiž „zamknutí“ i „konec života“). A o tomto důležitějším západu, o stavu či bytí po smrti, zatím příliš nevíme. A proč název Chvíle? Snad pro vystižení onoho úzkého, krátkého přechodu z jednoho světa do druhého – tedy z reálného do „onoho“. (Nechávám nyní stranou analýzu formální, autorovu virtuózní práci s volným veršem, asonance apod.)“

Pokusím se tedy ukázat, jakým výkladovým postupem se lze rizika misinterpretace této básně vyvarovat.

1) Především je nutné vzít v úvahu její kontext: a) literární – např. Bednářova báseň Zjevení svatého Jana (…/ve stohu nesmírném a v opuštění tonem, / my nazí šlépějemi, mrtví životem.), směrem do minulosti Ortenova Mrtvá (Zachce-li se snad tobě jednou stravy, / která by byla trochu trvalejší, /sněz svůj život.), vrátit se můžeme do 30. Let 20. stol. ke spirituální poezii pokračující v máchovské tradici tématu smrti a času (Halas, Seifert, Hora, Holan) a odtud doputovat až k Máchovi („čas – hlas“, dne – sen apod.) můžeme též upozornit i na pojetí času v cizí literatuře, třeba ve Faustovi; b) kulturněhistorický (obliba existenciální filosofie, vznik tzv. kulturní levice, hnutí mladých apod.); c) historický (svět 60. let v Československu i ve světě), d) poetický (tropy, figury, typ verše apod.)

2) Je nutné respektovat dílo jako artefakt. V daném případě nenajdeme žádný odkaz na nějaký fakt, který by bylo možné vykládat jako důkaz obrazně vyjádřeného politického podtextu básně. Současně ale musíme (vzhledem k bodům 1b a 1c) připustit, že autorův pohled na svět je přirozeně, ale nepřímo ovlivněn dobovou atmosférou. V této souvislosti bychom mohli žáky seznámit ještě s jednou Hrabětovou básní, např. Básní skoro na rozloučenou (Uvidět ráno u Vltavy divoké koně / Vyjmenovat své lásky / a bude-li to třeba / nechat se zabít / pro ně), jejíž vyznění je poněkud jiné než v případě Chvíle.

3) Podle mého názoru motiv chvíle v uvedených kontextech neznamená přechod z reálného do „onoho“ světa, jak píše J. Kostečka. Existenciální filozofie, v 60. letech značně ovlivňující smýšlení mnoha intelektuálů i umělců, charakterizovala lidskou existenci jako bytí k smrti. Smrt je nejzazším bodem života, vůči ní svůj život rozvrhujeme a naplňujeme smyslem. Z tohoto hlediska druhým západem rozumím ztrácení života tím, že jej nedokážeme naplňovat smyslem každou chvíli (viz např. Horova „chvíle chvil“ v básni Prchavá chvíle), že jsme uvízli v pasti moderního (v Hrabětově době „konzumního“) člověka, který příliš hledí na „orloj“ a sled jeho apoštolů a zapomíná na smysl života. „Čí byla ruka krásná, / jež orloj prochvěla?“ Tak se ptá Vl. Holan v básni Zmizelá katedrála. A Mácha už dávno předtím v Máji opakovaně rýmuje slova čas – hlas. Čas nelítostně ubíhá, člověk by mu měl dát smysluplný obsah – hlas, řeč, jazyk, praxe.

Závěr:

Bez těchto kontextů se „misinterpretace“ Hrabětovy básně vysvětluje obtížněji, než když ji do nich včleníme. Další podmínkou, jak její riziko omezit, je dialog jak s učitelem, tak s ostatními žáky ve třídě. Ani za těchto okolností nebude ale možné dospět k naprosté shodě všech. Na to je souvislostí, které můžeme vzít v potaz, příliš mnoho a netvoří konečnou sumu. A zde nastává problém, který učitelé literatury musí řešit tak trochu jako kvadraturu kruhu. Smyslem výuky literatury je totiž její interpretace. Nikdo nečte beletrii proto, aby si nacvičoval literární teorii, ta je jen, byť důležitým, prostředkem. Bohužel tradice didaktiky nerozlišuje mezi technickými obsahy předmětů a jejich obsahy vzdělávacími. Interpretace díla sice začíná „technikou“ textu, ale zdaleka jí nekončí. Jenže známky jsou exaktně schopny označit jen onu „techniku“. Je zde tedy evidentní rozpor mezi smyslem výuky literatury a způsobem klasifikace žákových schopností. Protože zkamenělou tradici zatím nelze přerušit, zbývá vyučujícímu tohoto předmětu jediné: ústně posoudit kvalitu žákovy argumentace, její rozsah a přiměřenost ke znění artefaktu, a následně k tomu přidat známku. Důležitá je zde i přirozená autorita učitele, ta je důležitou podmínkou důvěryhodnosti jeho známkování. Na interpretaci díla je zapotřebí zaměřit se od začátku studia, od jeho začátku je rovněž nutné volit takové metody výuky, které budou žáka učit rozlišovat povrchní, prvoplánový, ahistorický a technicistní pohled na smysl díla od skutečné interpretace, opřené o artefakt a optimální rozsah i hloubku výše uvedených souvislostí. Rozsah i hloubku složek interpretace lze přizpůsobovat typu školy. Jakákoli výběrem předurčená redukce interpretačních možností ochuzuje výuku literatury o její smysl.