Ukazuje se, že školy s různě dlouhou a intenzivní zkušeností se žákovským parlamentem (dále jen ŽP) tak jako tak procházejí dvěma podobami „životního cyklu ŽP“. Jedná se o dvě různé optiky: růst parlamentu v krátkodobém horizontu a ŽP v životě školy dlouhodobě. V rámci pokusného ověřování byl pokryt de facto celý krátkodobý životní cyklus žákovského parlamentu, který odpovídá dvěma (někdy třem) školním rokům.
1.zkušební rok: zavedení ŽP (škola získá know-how, nastavuje podmínky a parametry ŽP, žáci i učitelé si zvykají)
2.stabilizační rok: odstraňování překážek (zlepšení podpory od vedení školy, získání sebevědomí spojeného s novými dovednostmi koordinátora, odstranění předsudků pedagogického sboru) 3.rozvojový rok: zvyšování dopadu (komplexnější uchopení ŽP, ale i občanského vzdělávání, písemné zanesení do vize a strategie školy, výrazná osobnost koordinátora ŽP ve škole, efektivní vtažení ostatních žáků školy)
2. Životní cyklus: ŽP v životě školy dlouhodobě (4–8 let)
1.fáze: založení, stabilizace, rozvoj a zacílení na dovednosti a postoje žáků z parlamentu a koordinátora
2.fáze: zvyšování dopadu, kvality a efektivity, případně rozvoj úspěchů z 1. fáze a zacílení na rozvoj postojů a hodnot účastníků školního života
3.fáze: předávání koordinátorství novým pedagogům – návrat k 1. fázi, ale již s dlouhodobou vžitou zkušeností
Na co si dávat pozor
V druhém roce fungování se zdánlivě po splnění cílů při založení ŽP již nemůže nic stát. Nicméně i fáze stabilizace ŽP má svá úskalí a je nezbytné vědět, na co je potřeba si dát pozor:
1) Vedení je potřeba více než kdy jindy!
„Máme zhruba jednou za měsíc dvouhodinový parlament, kdy se členové parlamentu musí uvolnit od vyučujících, jestli je uvolní a pak jdou na parlament. Taky je to neustále jádro sváru, protože třeba když já mám volno, tak jedna třída má pravidelně matematiku a té matikářce to vadí, tak se s tím potýkáme.” (Reflexe ŽP 2017a)
Vedení se ve fázi zavádění obvykle soustředí na to, aby parlament vůbec mohl vzniknout, ale teprve čas většinou ukáže, že ŽP není pevně a s respektem usazen v rozvrhu, že s koordinátorem je sice domluveno, že vedení nabídlo koordinátorovi podporu, ale nejsou jasně stanoveny její podmínky. Vedení má často po prvním roce pocit, že ŽP už existuje a že ho konečně může „nechat na krku” koordinátorovi.
2) Přetížení koordinátora
„Možná to byla ta přetíženost, kdy jsem studovala metodika prevence, dělala metodika prevence, dělám výchovného poradce. Navíc jsme na malé škole a máme tam nakumulované funkce a já už jsem „přefunkcionalizovaná“.“ (Reflexe ŽP 2017a)
Koordinátor už tuší, jak na to, začíná získávat i potřebné dovednosti, začíná mít spoustu nápadů, plánů, ambic, ale také začíná zjišťovat, že i když ŽP žáky baví, jedná se opravdu o kus systematické práce. Navíc možná začne být cítit, že vedení už jej nepodporuje tolik jako v prvním roce…
3) Objevují se odpůrci
„...už předtím [jsem] byla přesvědčená, věděla jsem, co chci, já jsem to i tak prezentovala ve sborovně, kam a proč jedu. Vrátila jsem se… Jenže se strhla hádka jako hrom, a když nás lektor postavil na přímku ANO–NE [pro zavedení žákovského parlamentu], tak jsem jediná stála na ANO, kdo chce parlament, a tolik lidí jsem měla na úplném NE... Já jsem prostě vůbec netušila, kolik lidí se parlamentu bojí a kolik do toho nechce jít a tím, že je to střední škola, tak se učitelé bojí, že parlament bude nástroj ředitele, jak je bít po hlavě.” (Reflexe ŽP 2017d)
Pokud se myšlenka ŽP někomu v prvním roce moc nezamlouvala, ve druhém roce už odhodlaně bude proti parlamentu vystupovat a se silou, kterou do toho vloží, bude adekvátně tomu nabourávat motivaci koordinátora i žáků. Jednak je to objektivní nepříjemnost, která stojí spoustu času a energie, jelikož část pedagogů koordinátorovi „hází klacky pod nohy”. Na druhou stranu je to právě ten moment, kdy se ve škole mluví o tom podstatném, lidé zevnitř si říkají, jak na tom jsou, a je třeba touto etapou s respektem a odhodláním projít.
4) Opadá nadšení
„...aby si uvědomili, že to není legrace, že je v tom i určitá zodpovědnost. Uvedu příklad, kdy osmáci vymysleli, že by ze školy vedla skluzavka, a když jsme po nich chtěli, aby si našli nějaké normy, jak by to mohlo být hygienicky atd., tak vlastně přestali fungovat, a pak se otočili proti parlamentu, že jim zkazil výborný nápad. (...) Ty ostatní třídy to celkem chápaly, a dokonce byly ochotné argumentovat, proč to je hloupost, ale ne všechny třídy takhle fungují. Smysl vidím v tom, odmalička děti vychovávat, že parlament není jen legrace, ale i zodpovědnost, protože to patří k občanovi.” (Reflexe ŽP 2017d)
Obzvláště u žáků se začne projevovat fakt, že už se nejedná o něco nového a atraktivního. Navíc brzy zjistí, že celá činnost parlamentu se točí kolem odpovědnosti a že se po nich stále „něco“ chce.
5) Personální změny
„Můj problém k řešení je spíše to personální vedení ze strany pedagogů nebo koordinátorů, protože naše představa byla, že po roce koordinátorka, která sedí vedle, opustí parlament a vydá se jinou cestou a za ten rok si zaučí svoje kolegyně, které nemají tolik zkušeností, a pomůže jim to rozjet. To se asi úplně nevydařilo. Teď stojíme na rozcestí, navíc jedna kolegyně oznámila, že to není její šálek kávy a chce se z toho parlamentu stáhnout… Takže otázka, jak s tím naložit, abychom se nevrátili o krok nazpátek a nezačínali znova, jako jsme začínali před rokem. To je pro nás jakési riziko.” (Reflexe ŽP 2017c)
Poměrně často se stává, že spolu s vedením myšlenku ŽP do školy přivede učitel, který se přirozeně stane koordinátorem ŽP. Ale po roce zjistí, že na to nemá vhodné předpoklady, motivaci anebo čas. Někdy se také projeví, že koordinátor byl vybrán ředitelem a do práce nemá chuť ani další motivaci.
Celý text naleznete zde
0 komentářů:
Okomentovat