Tajný učitel: Tristní (Potácíme se ode zdi ke zdi. Tu přijde lobbovat průmyslník, tu akademik, pak testolog či elitář)

Co vlastně znamená, když někdo praví, že úroveň žáků je tristní? Dostaneme do prváku nějaké, jakkoli vybrané žáky na různé úrovni znalostí, návyků, motivace, aktivity, komunikativnosti, pasivity apod. To je jejich skutečný momentální a jedinečný stav, podmíněný tisíci vlivy a okolnostmi v jejich dosavadním osobním i školním životě. Nějak prolezli sítem, takovým či makovým, sedí ve třídě a čekají na výuku. Co jsou skutečně zač, co na ně platí, na co reagují, jak se připravují, zda chodí do školy, či ne a jak zafungují v novém kolektivu, to se dozvíme až po nějakém čase a nějaké sdílené zkušenosti mezi nimi, spolužáky a učiteli.

Velkou roli v tom hrajeme my, učitelé; na nás reagují a nás dennodenně potkávají. Hrajeme aktivní roli v míře tristnosti. Nemůžeme přikvačit do třídy a čekat automaticky ne-tristní úroveň; úspěch ve vstupním testu nám nezaručuje nic. Přibývá žáků, kteří by mohli být zásadně ne-tristní, ale vzhledem k jejich domácí multimediální rutině, to, co dnes v hodině vcelku rychle pochopili, zítra jakoby nebylo, o opakování a prohlubování učiva doma nemluvě. Přibývá žáků, které zajímá pouze využitelnost jednotlivých znalostí u přijímacích či maturitních testů, nikoli učení kvůli poznání samotnému.

Čí je to vina? Rodičů, že nedohlížejí na aktivity svých dětí? Společnosti, že nereguluje masové používání prokazatelně návykových a dementizujících hraček? Učitelů, protože nedovedou kompenzovat vliv médií a měnící se rodiny efektivní a inspirativní výukou? Žáků, protože se sami nesnaží? Všech aktérů? Zavádět umělé a neosobní třídící nástroje je sice politicky a výdělečně lákavé, ale není východiskem. Východiskem by mohla být zásadní a dlouhodobá reforma celého systému.

Můžeme nahnat cut off skórem lidi tam či jinam, ale nepřinutíme je, aby naráz zahořeli touhou po výučním listu, když jsou médii a lidmi v okolí denně masírováni k představě úspěchu jako bílého límečku s titulem minimálně MBA, notebookem a firemním BMV. Někdo je dobrý na práci rukama, někdo na umění a někdo na práci hlavou. Musíme vytvořit systém vzdělávacích institucí, který by rozeznal potřebu všech typů inteligence a všechny rozvíjel, bez extremizujícího stigmatu manuální práce a bezmezné adorace pouhého rychlého intelektu.

Kdyby se žák mohl vzdělávat už od základky v rukodělných a uměleckých dovednostech a zároveň v základech všeobecně vzdělávacích předmětů, přičemž by měl později na výběr, zda odejít do života s mistrovskou zkouškou umožňující přístup k dobré práci, nebo pokračovat dále k maturitě a vysoké škole, pak by stát měl vzdělané a spokojené řemeslníky a zároveň všeobecně vzdělané lidi s rukodělnými dovednostmi. Všeobecně vzdělávací předměty, například základy společenských věd, biologie nebo zeměpis, mají v sobě zakódovanou míru inspirativnosti, mají samy o sobě potenciál měnit hodnoty a aspirace žáků kterékoli části studijního spektra populačních ročníků.

Namísto snahy o komplexní řešení problému s převisem na jedné straně a nedostatkem poptávky na druhé, které mimochodem léta úspěšně funguje v několika okolních státech, se babráme v dílčích, snadných a líbivých pseudo-řešeních, jako je nastavování různých nepodkročitelných minim a sít skrze státní testovou maturitu a státní přijímačky, cut-off skóre apod. Není to nic než potácení ode zdi ke zdi. Tu přijde lobovat průmyslník, tu akademik, pak zas testolog, či elitář. Když vidí ten který ministr příležitost k razantní, levné a medializovatelné úderničině, hurá na to. Negativní dopady se detekují dlouho a jejich náprava trvá léta.

Vzdělávání pro budoucnost je chiméra, jelikož nikdo neví, zda budoucnost bude znamenat relativní normalitu, nadvládu AI, nukleární holokaust nebo klimatickou katastrofu. Jedinou konstantou je žák a student. Podle jejich výukových a výchovných potřeb je potřeba nastavovat osnovy, obsahy a výstupy. To znamená, že nejprve je nutné zeptat se psychologů a dobrých zkušených učitelů, co, kdy a jak se děti a adolescenti nejlépe učí a naučí, jinými slovy, kdy jsou děti zralé absorbovat specifické učivo, jakým způsobem a proč.

Pak je nutné otevřít co nejširší debatu o míře odbornosti v základníma středním vzdělávání. Teprve když budeme znát odpovědi na tyto otázky, můžeme začít přemýšlet nad skutečnou, déletrvající reformou osnov, vstupů a výstupů tak, aby úroveň žáků a studentů už nebyla tristní. Déletrvající jednolitá a efektivní reforma předpokládá odluku či alespoň dílčí autonomii ministerstva školství od politické hry o hlasy a moc. Premiér a nebo strana, která by dokázala tuto odluku prosadit, by se zapsala do historie vzdělávání velkými písmeny.


Převzato z autorova blogu