„Po gymnáziu jsem šla u nás ve Vacově do družiny. Před dvaceti lety jsem to poprvé zkusila na pedagogickou fakultu v Plzni, ale neuspěla jsem u talentovek. Pak přišly děti, do školy jsem se vrátila až když mi bylo něco přes třicet. Dneska jsem na téhle škole šestnáctým rokem. Ze začátku v družině, pak jsem u toho začala i učit, teď už osm let jen učím. Šestým rokem s tím správným papírem,“ říká v rozhovoru pro magazín Rodiče vítáni vítězka letošní ankety Zlatý Ámos Pavlína Kopáčiková.
V rozhovoru zazní také tyto otázky a odpovědi:
Proč a kdy jste nakonec začala studovat?
Už když jsem byla v družině, dostudovala jsem dálkově rok a půl vychovatelství v rámci dalšího vzdělávání učitelů. Ale pak přišel zákon o pedagogických pracovnících, řekli mi, že nic z toho, co jsem zatím vystudovala, mi nestačí, abych si to místo udržela. I když předtím nám říkali, že to stačit bude. Já jsem vždycky chtěla učit, tak jsem se rozhodla, že první stupeň dostuduji dálkově. Tady na škole mě chtěli, manžel mě podporoval.
Jak vypadalo studium?
Nebylo to snadné. Na plavání jsme jezdili do Brandýsa nad Labem, chlór jsem cítila ještě v sobotu. Abych prošla, tak jsme jezdili do Horažďovic na bazén, já plavala, děti mi měřily čas. I na ten klavír jsem se naučila, dva měsíce jsem při žehlení pořád dokola poslouchala těch pětadvacet písniček, abych je poznala, když mi je u zkoušky pustí. Ale ten nástroj… Když vám zahrají trojakord a já mám vyzpívat ten horní a ten dolní, já to prostě neslyším.
Ale nakonec jste vystudovala.
Musíte mít rodinu, která vás podpoří. Trvá to pět let, pátky, soboty, týden na lyžích, týden na kolech, letní kurz, kurz bruslení, všechno jsem si musela ve škole nadělávat. Nároky jsou velké, lidí, kteří to chtějí dělat, málo. Proto mi přijde zbytečné někomu znemožnit učit jen proto, že neumí zpívat nebo nezaplave stovku na čas. Že má učitel umět plavat, s tím souhlasím, ale není ani trenér, ani závodník. Když chodí děti na plavání, stejně tam jako učitelky sedíme, jsme dětem k dispozici, ale plavání vedou profesionálové.
Celý rozhovor naleznete zde
1 komentářů:
Vypůjčeno z diskuzí na webu:
Maličkosti, které samy o sobě neznamenají vůbec nic, ale když je těch "niců" moc, může se stát, že vám bouchnou saze. Nebo padnete,jako to milé zvířátko. Když se spojí několik maličkostí, které sice samy o sobě třeba nemusí až tolik znamenat, může se stát, že se z nich stane tak velké břemeno, které už neunesete. Nebo-li to neunese ten systém. A to je rozdíl v pohledu na věc Zlatého Ámose a mém.
Okomentovat