Karel Lippmann: Homo faber nejlépe už od narození (Technika jako trik, jak zařídit svět, abychom ho nemuseli prožívat.)

„Je jistě prospěšné a žádoucí připravovat žáky ve škole všestranně, tedy zaměřit se i na výkon jejich budoucí profese. Jako žák SVVŠ jsem v šedesátých letech navštěvoval jeden den v týdnu jistou českobudějovickou továrnu a rozhodně to nebyl ztracený čas. Jen mám vážné obavy z jednostrannosti. A duální systém k ní s největší pravděpodobností povede. Jde totiž o systém umělý, odporující lidské přirozenosti,“ píše Karel Lippmann ve své úvaze o duálním systému. Publikujeme celý text.

Karel Lippmann (archiv autora)

Karel Lippmann: Homo faber nejlépe už od narození

Na stránkách Hodpodářské komory ČR je zveřejněna tato její strategie vzdělávání: 

„Vzdělávací systém musí být jednoznačně provázán s trhem práce. Je třeba sladit nabídku na straně absolventů počátečního vzdělávání a poptávku na straně firem. V současné době je právě nesoulad mezi kvalifikacemi absolventů a požadavky firemní sféry zásadní brzdou rozvoje české ekonomiky. HKČR považuje za nezbytné zavedení kvalitní predikce kvalifikačních potřeb na trhu práce, která by nám dala odpověď na otázku, jaké obory budou na trhu práce žádané v příštích 5-10 letech. Chceme se trvale podílet na provozu a rozvoji Národní soustavy kvalifikací (NSK). Považujeme rovněž za nezbytné standardizovat další vzdělávání (vzdělávání dospělých) s využitím NSK.“

Bohumil Kartous ze společnosti EDUin tuto strategii konkretizuje (Evropa v datech): „Třeba ve Finsku jsou technické činnosti zcela přirozenou a oblíbenou součástí vzdělávání na základních a středních školách. V perfektně vybavených dílnách mohou finské děti pracovat s dostupnými technologiemi, což ovšem opět znamená značnou investici státu.“

Radek Špicar (HKČR) uvádí konkrétní opatření (Evropa v datech): “Společně s Asociací krajů, Asociací malých a středních podniků a Hospodářskou komorou jsme vytvořili pracovní skupinu, která připravuje věcný záměr legislativních změn, abychom do českého vzdělávání zavedli samostatnou duální větev. Máme signály, že jak ministerstvo školství, tak ministerstvo průmyslu mají zájem se do této zásadní změny zapojit.“

Je jistě prospěšné a žádoucí připravovat žáky ve škole všestranně, tedy zaměřit se i na výkon jejich budoucí profese. Jako žák SVVŠ jsem v šedesátých letech navštěvoval jeden den v týdnu jistou českobudějovickou továrnu a rozhodně to nebyl ztracený čas. Jen mám vážné obavy z jednostrannosti. A duální systém k ní s největší pravděpodobností povede. Jde totiž o systém umělý, odporující lidské přirozenosti.

Švýcarský spisovatel Max Frisch vydal v roce 1957 pozoruhodný román Homo Faber. (v překladu do češtiny to obecně znamená „člověk strůjce“). Jeho hrdinou je technokraticky smýšlející Walter Faber. Věří v neomylnost rozumu, této jistoty je však zbaven, když do jeho života zasáhne řada tragických náhod: sebevražda přítele z mládí a později manžela Walterovy bývalé lásky Hany, tragická smrt mladičké milenky Sabeth, o které se Walter posléze dozví, že byla jeho a Haninou dcerou, a jeho vlastní těžká nemoc.

Román je rozdělen do dvou částí podle míst, kde Faber sepisuje svou „zprávu“ (tak zní podtitul románu). Tím prvním je nemocnice v Caracasu, druhým pak nemocnice v Athénách. Takto uspořádaný syžet umožňuje autorovi vytvářet napětí tím, že je oddělen čas událostí (čas nevědomosti) a čas jejich zápisu (čas poznání). Souběžně tak vyniká kontrast mezi konstantami lidského života a dynamikou rozumu, který člověku často umožňuje zbavit se nepříjemných prožitků vlastní identity. M. Frisch se zde uchyluje k mytologické symbolice. Faberovým „protihráčem“ je archeoložka Hana, odbornice na řeckou mytologii, oživen je též oidipovský mýtus. Faber dokonce zamýšlí svou původní zaslepenost završit po vzoru antické postavy vlastním oslepením.

Následující dvě ukázky konfrontují Faberův a Hanin způsob uvažování. V té první Faber reaguje na nehodu letadla v poušti, druhá je záznamem v deníku, který si psal v Athénské nemocnici.

1) „Často jsem si kladl otázku, co tím lidé vlastně myslí, když o něčem řeknou: To byl zážitek. Jsem technik a jsem zvyklý vidět věci takové, jaké jsou. Všechno, o čem se mluví, vidím přesně; nejsem přece slepý. Vidím měsíc nad pouští Tamaulipasu – jasnější než obvykle, proč ne, ale pro mne je matematicky vyjádřitelnou hmotou, kroužící kolem naší planety, je to věc gravitace, zajímavá, ale jakýpak zážitek?“

2) „Debata s Hanou – o technice jakožto triku (její výraz), jak zařídit svět, abychom ho nemuseli prožívat. O mánii technika udělat svět užitečným, protože ho nesnese jako partnera, neví, co s ním počít; o technice jakožto triku, jak odstranit ze světa řád, jenž klade člověku odpor, například zředit ho tempem tak, abychom ho nemuseli prožívat. (Co tím Hana myslí, nevím.)“

Myslím, že Max Frisch velice výstižně charakterizoval důsledky umělého odloučení „samostatné duální větve“ lidského pohledu na svět. Není poněkud „oslepující“?