Českým učitelům chybí sebedůvěra a to je problém, říká specialistka týmu hlavního školního inspektora

„Za školu odpovídá její vedení, alfou a omegou je tedy kvalita ředitele, i když v médiích se více hovoří o kvalitě učitelů. O místo ředitele není v českých podmínkách velký zájem a ředitelé se většinou etablují z učitelů, kterých je v některých oblastech ČR také nedostatek. Zatím neexistuje žádná systematická příprava pro ty, kdo o funkci ředitele uvažují. Chybí také motivační systém, systém vyhledávání potenciálních budoucích lídrů a celkově systematická práce jak s těmi perspektivními budoucími řediteli, tak i s těmi, kteří v pozici ředitele začínají,“ říká v rozhovoru pro magazín Rodiče vítáni Dana Pražáková z kanceláře ústředního školního inspektora.

V rozhovoru zazní také tyto otázky a odpovědi:


Často slýchám větu „ředitel má být především manažer“ – je to pravda?

Ředitel má být v první řadě lídrem pedagogického procesu. Měl by umět pracovat s celým pedagogickým sborem a všemi dalšími zaměstnanci, organizovat setkávání a spolupráci učitelů zaměřenou na zlepšování výsledků žáků, nabízet podporu začínajícím pedagogům, věnovat se hospitacím a pedagogické podpoře svých kolegů. Problém je, že české školy mají vysokou míru autonomie a ředitelé mají obrovskou odpovědnost. To je rozdíl například oproti Nizozemsku, kde mají školy taky velikou autonomii, ale řadu odpovědností řeší zřizovatel nebo školská rada. Po řediteli české školy je vyžadováno, aby měl patřičné znalosti v legislativě, v ekonomice, personalistice, v GDPR, bezpečnosti, stavařině, a k tomu by měl být vedoucím učitelem. Jenže na to už mu zpravidla nezbývá moc času.

Jak se pozná kvalitní učitel?

Nejlépe to poznáme na výsledcích žáků. Zda jsou žáci motivovaní, prokazují dobré znalosti a dovednosti, a to nejenom ty, ze kterých píší testy, ale i ty sociální a postojové. Ideál by byl, kdyby všichni učitelé byli nejen kvalifikovaní, ale zejména plně aprobovaní, protože právě míra aprobovanosti výuky má na její kvalitu velký vliv. I když samotná kvalifikace a aprobace samozřejmě nezaručí, že takový učitel bude opravdu kvalitní, z dat se ukazuje, že učitelé, kteří učí nějaký předmět neaprobovaně, tak se v něm ani nevzdělávají, tedy je otázkou, jak se mohou dále zlepšovat.

Je nějaká metoda, přístup, která nemá dobrou pověst, ale z dat vychází, že funguje?

Nejsme propagátoři zázračných metod, protože žádná metoda nefunguje na 100 procent žáků. Co je důležité, je průběžná reflexe toho, jaký má výuka dopad na děti: rozumí mi žáci? Jsou všichni stále přítomní? Víme, že je to náročné a že se to učitelé potřebují naučit a dostávat v tom podporu. Souvisí to ještě s jednou zajímavou věcí, kterou ukázal průzkum OECD: čeští učitelé jsou na tom hodně špatně se sebedůvěrou. Od toho se odvíjí mnohé – pustit se s žáky do náročné diskuse zvládne jen učitel, který si věří, a má se třídou dobrý vztah. Vztah mezi učitelem a žáky je skutečně věcí, na kterou bychom se v našich školách určitě měli zaměřovat. Ukazuje se, když mají žáci ke svému učiteli dobrý vztah, i obtížný předmět lépe zvládají a dosahují v něm lepších výsledků.

Jak ještě by se dalo pomoci efektivitě vzdělávání?

Čeští učitelé si často stěžují, že rodiče nespolupracují. Děti jsou často rukojmím toho, jak jsou rodina a učitelé ochotní je podpořit. V jiných zemích se více snaží rodiče zapojit, vtáhnout je do školy. Je to náročné u rodičů ze socioekonomicky znevýhodněného prostředí, protože ti často nemají absolutně žádnou důvěru ke škole. Míč je na straně školy: pomohlo by, kdyby byli k dispozici sociální pedagogové nebo asistenti, kteří mohou dojít i do rodin. Učitelům by vůbec pomohlo, kdyby se do škol podařilo dostat další pozice třeba na dozory nebo suplování, aby se učitelé mohli soustředit na učení a ředitelé na vedení pedagogického procesu. Pak jsou to i další oblasti, o kterých se mluví neustále, zvýšit společenskou prestiž učitelů, zkvalitnit jejich profesní přípravu, soustředit se více na kvalitu porozumění než na kvantitu učiva …


Celý text naleznete zde