Angličtinářka mi řekla, ´to máš z toho, že nežereš´, vzpomíná dívka trpící anorexií

„Mě nejvíc ubíjí průpovídky typu: „Anorexie? Tak se najez přeci!“ Nebo: „Proč si nedají něco k jídlu, když vědí, že jsou vyhublé a umírají? To anorektičky nevědí, že se mají najíst?“ A to je právě ta pointa – ony to nevědí. To je třeba zdůraznit. Navíc člověku se zlomenou páteří také neřeknete, ať to rozchodí,“ říká Lucie Halbrštátová v rozhovoru pro iDNES. Lucie od patnácti let trpí mentální anorexií. Dnes je jí jedenadvacet, studuje práva na UK a snaží se pomáhat ostatním, kteří trpí stejnou nemocí.

Lucie Halbrštátová (facebook.com)

V rozhovoru zazní také tyto otázky a odpovědi:

Pamatujete si, kdy jste si řekla „jsem tlustá a musím zhubnout“?

Vždy jsem jedla hodně, ale zdravě. V patnácti jsem se však začínala měnit z holky na ženskou s křivkami. Zkusila jsem si šaty do tanečních, které mi najednou byly hrozně těsné. Vzhledem k tomu, že jsem šíleně ambiciózní perfekcionistka, řekla jsem si, že mně se to stát nemůže. Tak jsem se rozhodla, že zhubnu...

Takže si toho všimli i ve škole?

Jo, výchovná poradkyně mi řekla: „No Lucko, už nám nehubněte.“

A dál?

Dál nic, to byla veškerá interakce ze strany školy. Pak jsem zjistila, že metodik prevence je náš třídní, což mě zarazilo, protože o tom na sto procent věděl. Věděli o tom všichni ve škole. Akorát za mnou nikdo nepřišel a učitelé měli jen narážky. Třeba když jsem měla poprvé panický záchvat, nevěděla jsem, co to je. Bylo mi špatně, klepala jsem se, omdlévala a šla jsem za naší angličtinářkou. Řekla jsem jí, že se moc omlouvám, ale na hodinu nepůjdu, protože mi není dobře. Odpověděla jen, „no to máš z toho, že nežereš“. To byla rána jako blázen, pamatuji si to dodnes. Přitom škola má proti rodině výhodu, protože tam děti tráví neuvěřitelné množství času, má možnost včasné intervence. Na té naší mi chyběl někdo, za kým bych mohla jít a svěřit se. Školní psycholog, fungující výchovná poradkyně…

Jak jste to zvládala?

Byla jsem úplně na dně. Přitom jsem v té době trochu přibrala a vypadala líp. Jenže to je jeden z těch zásadních problémů. Lidé mají utkvělou představu o tom, že anorektička musí být vyhublá na kost a je to spojené s modelingem. To není pravda. Já jsem měla málo kilo, ale nikdy jsem nespadla třeba na třicet. Anorexie sídlí v hlavě jako parazit nebo ďábel a říká, abyste nejedla, že jídlo je špatné, protože přiberete.


Celý rozhovor naleznete zde