Tomáš Chrobák: Výzva pro (nejen) MATIKÁŘE - Pojďme se dohodnout, co do kvalitní výuky nepatří

Rozporuplné pocity z nedávno absolvovaných akcí mě po roce přiměly sepsat jednu, věřím smysluplnou výzvu. PRVNÍ krůček, od kterého se můžeme odrazit. Pokud se na něm dokážeme shodnout.

Tomáš Chrobák (archiv autora)

Nedobrovolně opět v lavici

V posledních dnech jsem měl vzácnou příležitost věnovat se šíření krás matematiky mezi dospělou populací. Vedl jsem dvě dílny, které byly od začátku úplně jiné než obvyklé lektorování na Letních školách. Účastníci byli mí kolegové ze sboru a účastnit se dostali za úkol. V případě druhém rodiče žáků, které učím. Jedno měla většina společné… nebyli to MATIKÁŘI a NECHTĚLI TAM BÝT. Přitom se ale z velké části jednalo o úspěšné lidi, často  s vysokoškolskými tituly a rozhledem v oblasti, jíž rozumí.

Když se účastníci dozvěděli, že se lekci asi nevyhnou, najednou se z nich během chvilky staly opět vystrašené holčičky a kluci. Holčičky obávající se toho, že je budu volat k tabuli, či kluci plní strachu, že je budu s těmi holčičkami porovnávat. Obavy z dílny, kterou museli absolvovat, byly skoro hmatatelné. Bohužel jsme se ze začátku nevyhnuli ani pláči. Pláči, z toho, že člověk musí i v dospělosti opět prožít hodinu matematiky.

Po hodině, kdy si účastníci uvědomili, že nejsem jejich matikář, a přestali ze mě mít strach, či mě přímo nenávidět, začali mluvit. Díky nim jsem si konečně uvědomil, že pohled nás, v matematice úspěšných, na naši výuku matematiky, když  jsme byli žáky, je zcela zkreslený. Nám to prostě všechno šlo. Při hraní na zmrzlíka jsme byli rychlí, při olympiádách úspěšní, před tabulí jsme dokázali reagovat… Ale co ta druhá část? Ta výrazně početnější. Ta, která u zmrzlíka vždy zůstala stát, ta, která nedokázala u tabule hbitě reagovat? Nechuť, obavy a strach, s nimiž účastníci přicházeli, mně v podstatě nedaly jinou možnost než se pokusit napsat, co našim žákům, našim dětem už podle mého nadále nemůžeme způsobovat.

Pojďme podpořit své žáky

Základní bod, od kterého se chci odrazit, je, že pokud má mozek přemýšlet kreativně (což je při řešení úloh nezbytné), musí cítit BEZPEČÍ. Když pocit bezpečí není, dokáže pouze opakovat.

1) Zkoušení před třídou u tabule – I pro dospělého je výzva postavit se před 30 svých kolegů s tématem, jemuž hluboce rozumí. Žák, kterého učitel „tasí“, jde často před tabuli s něčím, v čem si úplně jistý není, a s vědomím, že ho hodnotí spolužáci, učitel, a jeho prostřednictvím i jeho rodiče. Často se očekává odpověď do 5 vteřin, což je například pro introverta zcela neřešitelná situace. Klasické zkoušení u tabule pouze hledá, co žák neumí, nikoli, co vlastně umí. Argument, že se takto učí žáci prezentovat, je zcela mylný. Prezentace není odpovídání na otázky, ale ukázka vlastního řešení.

Vyřešit se to dá různě… například úlohu třídě rozdat, potom účastníka vylosovat (např. pomocí losovacích kartiček), dát mu prostor si své řešení připravit a následně prezentovat podle předem daných, jasných kritérií.

2) "Přepadovka“ – Obávaná písemka, která se dává s odůvodněním, aby se žáci učili průběžně. Nedávno mi jedna šesťačka říkala, že se jí často večer zdá, že se paní učitelka rozhodne, že ráno budou psát přepadovku. Jak by se vám učilo, kdyby vám ředitel vběhl do hodin bez jakéhokoliv upozornění? Ano, několik žáků se učí asi trochu průběžněji, ale to jsou pouze ti cílevědomí, či vystrašení. K přepadovkám mě řešení, či alternativa nenapadá. Vnímám to jako zhoubné používání moci. Nejsme bachaři ve vězení, kteří, když dělají „šťáru”, kontrolují vězně.

3) Zmrzlík a jiné soutěžní hry – Zde nejsem přímo proti. Jsem přece jenom i tělocvikář. Různé hříčky či soutěže v týmech můžou být motivující a přínosné. Zásadní je dávat rozmanité typy soutěží - na přesnost, na nalezení největšího počtu řešení, na spolupráci, a tím respektovat různé učební styly žáků. Soutěžení je silná dvousečná zbraň a její použití je pokaždé nezbytné důkladně promyslet. Ano, třída i žáci jsou vždy velmi motivovaní a snaží se, jen cíl je často neztrapnit se, či porazit ostatní. Negativní dopady mohou být devastační, především pro slabší žáky a také pro ty, kteří prostě neradi soutěží.

Zásadní je, aby žáci o pocitech, které při soutěži prožívají, potom promluvili. Jen tak může učitel vidět situaci jejich pohledem. Navíc se žáci učí mluvit o svých pocitech, což je pro ně obrovský přínos do dalšího života.

4) „Pracovní hodina“ - Hodina, kdy učitel rozdá kupu příkladů s pokynem: „Tohle dnes spočtěte.“ Tohle byl jeden z velkých strachů účastníků. Říkali: „To budeme celou hodinu počítat příklady.“ Na ZŠ si to mnoho učitelů nedovolí, protože žáci to prostě po nějaké době nevydrží a hodinu mu zboří. Také proto se odvážím vyřknout kontroverzní tvrzení, že učitelé na ZŠ jsou často metodicky silnější než kolegové na SŠ. Tam už jsou žáci uklidnění, zformovaní, případně stačí říct, že to je nutné k maturitě nebo že na tom gymplu zítra být nemusí, a děti počítají celou hodinu. Řešením je respektovat alespoň základní stavbu hodiny. 1)Evokační část-úvod 2)Uvědomovací část 3)Závěrečná část- reflexe, propojuji, vyhodnocují, a nejen v kuse počítám jako robot.

5) Promarněné potenciály žáků - žák slabý x žák nadaný – Pokud slabší žák nemá v hodině příležitost být úspěšný a nadaný nemá před sebou výzvu, tak je to pro ně naprosto zbytečný čas. Zde vnímám jako zcela zásadní gradaci úloh (úlohy se stoupající náročností). Častou chybou je, že úloha pro žáka nadaného se od úlohy pro žáka slabého liší přidáním dalších deseti operací, vytknutí, či vzorců. NE. Úloha nesmí jít do šířky, ale do hloubky. Pak je teprve inspirační a rozvíjí žákovo růstové myšlení. Jinak je pouze ubíjející a nudná a nadaný žák nám brzy vlastně zmizí.

6) V hodině se nemluví, v hodině se počítá – Tohle snad ani není naše chyba. My jsme prostě nic jiného nezažili. Ano, rádi jsme počítali, ale byli jsme ochuzeni o tak přínosné diskuze nad úlohami ve skupině (fakt jsem vždycky raději poslouchal spolužáka než učitele). Nikdo nás nenaučil prezentovat své řešení… Kromě pokynu: „Pojď to napsat na tabuli.“ Uvedu vlastní příklad ze třídy: Došli jsme k otázce, zda je více 1,09 nebo 1,12. Pro nás samozřejmě banalita. Ale třída se z nějakého záhadného důvodu rozdělila na dvě části. Každá skupina přinášela argumenty, proč právě její řešení je správné. Já jsem do toho vůbec nevstupoval. Jasno bylo až po 20 minutách. Děti do toho radostí křičely: „To je tady jako u soudu!“ Asi tušíte, na kterou hodinu nejraději vzpomínají. V této hodině byly EMOCE. Ne strach a obavy, ale radost.

Přiznávám, že poslední dvě události, při kterých jsem zažil tolik strachu ze svého milovaného předmětu, mnou hluboce pohnuly. Přitom na konci hodin, kde při řešení úloh spolupracovali, bavili se společně o chybách, opustili naučené vzorce a začali prostě přemýšlet, se mnozí shodli, že zažili okamžiky radosti z hledání, nalezení, či spolupráce. Tak nějak jsem si uvědomil, že pořád říkáme žákům, jak je matematika krásná, a mimo jiné i výše zmíněnými body jim tu krásu doslova bráníme objevit. Také slýcháte klasickou větu: „To my jsme vypočítali celého Bělouna, a jací jsou z nás nyní lidé!“ Ano, vypočítali, akorát mnozí místo radosti z přemýšlení zažili pouze radost ze správně opakovaného algoritmu, který použili bez hlubšího zamyšlení.

Zažité metody vs. smysluplný přístup k výuce

Toto není jedna z dalších nekonečných diskuzí o metodách. Mojí asi největší touhou je, ať se výše zmíněné postupy přestanou na dětech„páchat“. Dokázali jsme skončit s pouštěním žilou, dokázali jsme odložit rákosku, dokážeme i tohle? Jsme vůbec ochotni se na tom jako matikáři(samozřejmě zde chci oslovit všechny učitele) dohodnout? Sám nemám rád články, v nichž je pouze kritika a chybí řešení. Začal bych ale tím, že s těmito přežitky, které věřím, mnozí učitelé nepoužívají, jednou provždy skončíme. Brzy mi nastoupí do školy syn. Rád bych k tomuto dni vzhlížel s nadějí, a proto je třeba už konečně s některými věcmi ve výuce pohnout. Milí kolegové, kolegyně, kdo z Vás by se se mnou podepsal pod to, že zmíněné body v kvalitní výuce místo nemají?

Děkuji za každý názor.