Sylvie Doláková: Angličtina: Proč je důležité začít včas?

V tomto článku se podíváme na aktuální situaci ve výuce jazyků ve školách, konkrétně angličtiny. Že dosažené výsledky nejsou příliš pozitivní, není žádným tajemstvím. Spíše udivuje, že jsou, za stávajících podmínek, v mnoha případech velmi dobré, a za to je třeba složit poklonu osvíceným učitelům, případně jednostranně zaměřeným testům. V celkovém horizontu totiž spokojeni být nemůžeme. Školy každoročně opouštějí tisíce žáků, kteří mají sice probrané učebnice, vyplněné desítky pracovních sešitů, zapsané stovky známek, ale nedokáží odpovědět na jednoduché otázky. Jak je to možné?

Pro odpověď se vrátíme k otázce, která je v názvu článku, proč je důležité začít včas? Protože to je pro děti přirozené a efektivní. V útlém věku nepřemýšlejí nad gramatikou, nad slovíčky. Mají jiné schopnosti; dokáží citlivě reagovat na mimoslovní signály, které jim pomáhají porozumět řeči, aniž by znaly přesný význam slov. Dokáží celkem přesně imitovat výslovnost a intonaci. Nemají zábrany opakovat fráze a věty při každé vhodné příležitosti. Berou cizí jazyk jako hru a hrají si s ním docela zdatně. Jsou nadšené a vítají každou situaci k nové, spontánní komunikaci. Učení jim jde téměř samo. Jen si potřebují hrát, a to v podněcujícím prostředí, aby přitom jazyk chápaly a osvojovaly si jej...

Devítiletí žáci už jsou ve zcela jiné situaci. Mají za sebou dva roky, kdy se učili, že to, co přirozeně používají, tedy mateřský jazyk, podléhá určitým pravidlům a zákonitostem, které je třeba zkoumat a přemýšlet nad nimi. Totéž intuitivně předpokládají u cizího jazyka, a ztrácejí tak tu jistotu a bezprostřednost, s níž se tak dobře s jazykem vypořádají jejich mladší kamarádi. Pokud je jim navíc předkládán způsob, jakým se jazyk učí dospělí, tedy memorování slovíček, pochopení přednášky o gramatické stavbě a neustálém překládání, aby měli učitelé jistotu, že to děti „chápou“, vytrácí se schopnost si jazyk ochočit a bez zábran jej používat, a nastupuje dril. Nelze generalizovat na všechny školy, ale na základě mých osobních zkušeností ze setkávání s učiteli na kurzech potvrzují, že na většině škol učitelé učí tím způsobem, kterým se naučili jazyk oni v kurzech pro dospělé, tedy modelem slovíčka-gramatika-překlad.

Tento styl učení žákům zpočátku nečiní problém, jsou nadšení, že se kolem nich něco nového děje, snaží se učiteli udělat radost tím, že se to „pěkně naučí“. Pracují s učebnicí, snaživě vyplňují mezery v pracovních sešitech, ale jejich nadšení po několika letech vyvane; mají pocit, že se učí už dlouho a sami cítí, že výsledky nejsou rozpoznatelné, hodiny jsou stále stejné, cvičení jen o trochu delší, takže si mnohdy už ani nepřečtou, co vlastně doplňují a jaký je význam toho, co doplnili. Velice markantní je to u poslechu; žáci mají pocit, že nerozumí větám pronášeným rodilými mluvčími, protože nejsou zvyklí slyšet proud informací v cizím jazyce, paní učitelka jen občas zavelí „Repeat after me!“, „Open your coursebook, page 25,“ nebo se zeptá „Do you understand?“ a to je vše.

Že je to za vlasy přitažené? Ve své praxi (autorka denně lektoruje metodické kurzy po celé republice) se velmi často setkávám s informacemi, jak to vypadá ve školách nejen na vesnicích nebo menších městech, tam jsou rádi, když učitelka svede aspoň toto, ale nedostatek kvalitních jazykářů je patrný i ve větších městech, a co je velmi alarmující, u učitelů všech věkových kategorií, tedy i těch, kteří by měli přicházet do praxe odborně připravení a informovaní. Všeobecně rozšířený zcestný názor, že k učení dětí-začátečníků není třeba, aby učitelka uměla více, než pár vět („Vždyť ty děti neumí ani tolik!“) nepřispěje k ideální výuce, jak bylo popisováno na začátku článku – tedy spontánní mluvení o tom, co se kolem děje, co právě děláme, co nás čeká a co jsme dělali třeba včera – tedy přirozený proud aktuální řeči, vyjádření myšlenky.

Spousta učitelů je například přesvědčena, že nemohou před žáky použít větu v minulém čase, dokud jej v hodině neproberou (rozuměj: nevysvětlí, jak se tvoří, kdy jej používáme, a dokud se nenadrtíme nepravidelná slovesa!). Žáci se tak setkávají s jazykem v nekonečných sériích gramatických přednášek, aniž by s ním měli tu nejmenší osobní zkušenost. Nastává pak zákonitá fáze znechucení, žáci se přestanou snažit (aniž by si to sami uvědomovali, prostě jim „dojde dech“) a často pak vidíme jejich propad o jeden, dva stupně. Je to jev pozorovatelný zvláště okolo přechodu na druhý stupeň.

Dalším faktorem, který se negativně podepisuje na úrovni vzdělávání, je to, že učitelé velice často a velice brzy sáhnou po učebnicích. Je jistě dobré mít správný rámec toho, co mám s dětmi probírat a nemuset vymýšlet přiměřené aktivity na každou hodinu. Jenže zde by měl nastupovat zdravý rozum. Je knížka přiměřená věku i schopnostem dětí? Nabízí to, co chceme probrat, skutečně ideální formou? Není tam toho moc? Poskytne mi materiál, který odráží aktuální atmosféru ve třídě? Trh s učebnicemi nabízí skutečně širokou škálu možností. Velice často je však kritériem požadavek rodičů, aby rozuměli, co se tam po dětech chce, tedy české instrukce. Není zcela jasné, k čemu je rodiči česká instrukce toho, co má dítě zvládnout v angličtině? Pokud jazyku nerozumím, nechám to na odbornících, tedy na učiteli. A pokud mu rozumím, nač ty české překlady?

Je dobré si uvědomit, při vší úctě k tvůrcům učebnic – rodilým mluvčím, že nemají nejlepší ponětí o tom, co to obnáší se učit angličtinu coby cizí jazyk. Příležitostí k soustavnému procvičování jazyka a cyklickému opakování probraného učiva bývá v mnohých titulech žalostně málo, naopak, přebývá tam spousta obsahu, která knihu povýší na přespolní závod – stihneme ji probrat za školní rok? „Kolegyně je v sedmé lekci, já teprve v páté, co mám dělat?“ Samotní tvůrci učebnic tvrdí, že práce s ní by neměla zabírat více než 40 % lekce; je to ale, při tříhodinové týdenní dotaci, reálné? Zde je určitě prostor na rozvolnění učebnice třeba na 1,5 školního roku. Proč se tomu školy brání? Závažným problémem bývá také to, že učebnice vhodné pro odpovídající věkovou skupinu už obsahují nadměrné požadavky na práci s textem, tedy čtení a psaní. Ještě daleko důležitější je tedy zamyšlení, zda je opravdu nezbytné používat učebnice v prvních dvou letech výuky.


Celý text naleznete zde