Petr Fischer: Vysoká škola - "učňák" postindustriální doby

„Více učňů! Oblíbená mantra českého školství, která se periodicky vrací. Čas od času si na ni někdo vzpomene a vrátí ji do veřejného prostoru. Tentokrát se této "bohulibé" iniciativy chopil prezident Hospodářské komory a bývalý ministr průmyslu a obchodu Vladimír Dlouhý. Vysokoškoláků, zejména těch humanitně vzdělaných, je moc, pravil a dodal, že bychom potřebovali více učňů a prakticky orientovaných lidí. Podobně se v minulosti vyjádřil i premiér Andrej Babiš, který soudí, že "musíme lidem vysvětlovat, že řemesla mají větší budoucnost než studovat jakýkoliv obor na vysoké škole",“ píše Petr Fischer v Hospodářských novinách.

Petr Fischer (repro DVTV)

Fischer mimo jiné píše: Dlouhý i Babiš evidentně lobbují za zájmy českého průmyslu, který trpí nedostatkem kvalifikovaných pracovníků k údržbě výrobních pásů, jejich názor ale není neobvyklý ani mezi humanitními vědci, které Dlouhý a potažmo Babiš kritizují jako společensky nepotřebné, neužitečné kádry hromadící se v neziskovkách, paraziticky tyjících ze státního rozpočtu, přičemž se obvykle nejvíce zesměšňují obory, jako je politologie (každý rozumí politice) a gender studies (sexu a jeho identitám také rozumí každý)...

"Učňovský argument" se v Česku vrací jako pravda selského rozumu, s níž je těžké pohnout. Proč, je patrné na nevyslovených předpokladech, které tuto pravdu drží i po třiceti letech svobodné demokratické existence. Prvním z těchto předpokladů je přesvědčení, že vzdělání je primárně kapitál nabízený na trhu práce. Učíme se pro práci, pro budoucí obživu, naznačují ekonom Dlouhý i filozof Sokol, od něhož bychom jako od znalce antropologie, osvícenství či existencialismu spíše čekali tvrzení, že se učíme pro život, což není totéž co učit se pro živobytí. Přesněji učíme se proto, abychom co nejvíce rozvinuli lidské možnosti, které v sobě neseme. Druhý předpoklad je zdánlivě opačný, jakkoliv tu jde spíše o komplementární, doplňující vztah. Podle této pravdy selského rozumu je vzdělání otázkou nabídky a poptávky a je třeba ho patřičným způsobem přizpůsobovat tomu, co je pro společnost potřeba. Kdo to ví? Kdo ví přesně, jaké profese kdy a jak jsou a budou potřeba, a kolik let dopředu? No přece pan Dlouhý či jiný sociální inženýr, takže se možná časem opět můžeme dostat na směrná oborová čísla, jaká se na ministerstvu školství vedla v bývalém režimu centrálního plánování.


Celý text naleznete zde