Zdeněk Beneš: Vzdělání je povinnost, vzdělanost je výzva

„Vzdělanost je výsledkem vzdělání, to, co v nás zůstane, když zapomeneme, co nás ve škole učili, jak se vyjádřil T. G. Masaryk na sjezdu československých učitelů v roce 1920. Podle něj nejde o sumu získaných faktů, konkrétních znalostí, ale o metody myšlení, které vzdělávání v myslích zanechá, o směřování, o kompetenci k řešení praktických úkolů, které před jedincem stojí. Masarykova slova mají svou platnost dodnes, dokonce se dá říci, že jsou naléhavější než tehdy. Masarykovi šlo o funkci školy v nově vytvářených svobodných podmínkách demokratického státu.,“ píše profesor historie Milan Beneš ve své úvaze pro Hospodářské noviny.

Zdeněk Beneš (kff.cuni.cz)

Beneš mimo jiné píše:

Žijeme ve světě, v němž je vše kvantifikovatelné, žijeme - s prominutím - v matematicko-fyzikálních tabulkách? Anebo pobýváme ve světě určovaném jinak, intersubjektivními vztahy, a tedy světě především hodnotovém? Kritici společnosti vědění vycházejí právě z onoho "technicistního" východiska. Navíc, každý si všimne, jaký důraz se dnes klade na matematické, přírodovědné a zejména technické vzdělání. Zpochybňovat jeho významy by bylo samozřejmě pošetilé. Slovy zprávy České školní inspekce o koncepci mezinárodního šetření TIMSS 2015 (testování matematických a přírodovědných kompetencí žáků základní školy) získávají žáci "díky pochopení přírodovědných a matematických konceptů schopnost provádět podložená a odůvodněná rozhodnutí, např. zodpovědně přistupovat ke zdraví, informovaně nakládat s financemi nebo se zapojovat do veřejného života v takových oblastech jako ochrana životního prostředí či ekonomika. To umožňuje aktivní život v lidské společnosti".

Jsou ale takovéto kompetence pro život dostačující? Jsou tu ještě vědy sociálně-humanitní. Martha Nussbaumová nazvala svoji nedávno do češtiny přeloženou knihu jednoznačně - Ne pro zisk: Proč demokracie potřebuje humanitní vědy. V jejím názvu je obsažena sama odpověď na otázku. Potřebuje je proto, jak sama píše, že to byla literatura a filozofie, které změnily svět, a teprve potom přišly na řadu matematika, přírodní vědy a technika. Neptejme se ale, co bylo dřív, zda slepice, nebo vejce. Ptejme se jinak. Existuje totiž cosi, co lze nazvat evropským kulturním kódem, jenž vznikl spojením antické racionality, judaismu a křesťanství, který se v následujících dvou tisíciletích proměňoval, sekularizoval, a dokonce byl i zneužíván, avšak který vytvořil základní znaky evropského a posléze do značné míry i europeizovaného kulturního kódu, stanovil "gramatiku" našeho vztahu ke světu a jeho interpretacím...

Svět se zproblematizoval. Cítíme, že budoucnost není kauzálně či alespoň lineárně předvídatelná, že je pouze implikovaná, na základě určitých předpokladů je pouze možná. Stát se může, ale také nemusí. Současné "přepólovávání" světa v politice, ekonomice i kultuře predikci budoucího vývoje problematizuje. Dějiny budoucnosti, abychom použili titulu optimistické knihy Pierra Rousseaua z 60. let, jsou vždy intelektuálním rizikovým podnikem. Vzdělanost není znalostní a dovednostní specializací, není odbornictvím; odbornictví je však jejím předpokladem. Ovšem odbornictví vědomé, a tedy reflektující svoje vlastní předpoklady a myslící na možné důsledky zastávaných stanovisek, řešení problémů a vytvářených sociokulturních kontextů. Vzdělanost je odpovědnost - a proto výzva.


Celý text naleznete zde